pravoval, oni spjaly ruce, já na ně koukal. Pak se ohlídla a deštníkem na mně kývala. Já tam běžel, a oni mně každá něčím obdařily, a ta starší pravila mně: »Vy ste měl pravdu, co jste povídal, v Praze je zle napjato, modlete se za nás, by jsme se šťastně domu dostaly.« Já za nima hleděl, až vsedly do kočáru, který pod vrchem stál, až odjely. K osmé tak hodině jsme ještě se scházeli, a v devět se šlo zase spátky. Ä zrovna až na Dobříš, kde se obědvalo. Pak až na Mníšek na noc. V pondělí pak ráno po mši svaté ze Skalky od svaté Mařímaj dáleny zrovna do Prahy. Přídem ve dvě hodiny na Zbraslav, plavci proti nám, že čekají se šífem a v tom počala z děl střelba. Málo jsme se zdrželi a šli jsme na šíf, v tom zase vyšla rána. Korouhve se sundaly a na dva silný pruty ušpendlily se dva bílý šátky a zavěsily se na kříže, místo praporu. Místo zpěvu rozléhal se pronikavý a žalostný pláč. U Bráníka se jich dalo moc převézt, kteří byli z tý strany. Ale my byli plní ouz-kosti, jak se dostanem domu. Ještě jsme nebyli ani u Dvorců, již proti nám plavalo několik vojínů a tázali se nás, co jsme za lidi. Dle oděvu byl to důstojník. Já mu vše vyjádřil, on viděl družičky, posvátné sochy, všechno v pláči, pravil: »Tak plavte.« Připlavem do Podskalí, co vidíme. Vory od pramenů přes vodu jako nějaký most až na Smíchov. Tady jsme vylezli ze šífu, ale kam nejnčko, všade parikáti, sochy jsem schoval v berním ouřadě a šťastně jsme se dostali Emauskými schody na Dobytčí trh, nyní sluje Karlovo náměstí. Ale jak s těmi dětmi, co nesly sochu Panny Marie. Byli arciť z té končiny, ale měli sebou své matky; ta každá se ujala plačtivě svého dítěte. Ale dvě byly docela svěřené mně, a byly obě až z Račan (Hradčan), ty jsem přivedl do domova svého. Žena a děti také celé uslzené radostně mně vítaly, myslely, že již více nepřijdu. Žena ty děvčátka svlékla, a šatičky uklidila, a děti těšila, by neplakaly, že až se to utiší, je dovedu k rodičům, oni se upokojily. Tu neděli, když jsme byli na pouti, jedné matce zemřelo roční dítě, a ona mu chtěla strojiti pohřeb, měla mrtvolu doma, ne v kapli. A nyní jej tam dáti nemohla pro parikáti, a doma byl z mrtvoly smrdutý vzduch. Právě se to utišilo, vojsko bylo na Malé straně. Ta paní si mi to stěžovala, já jí na to pravil: Když mi dá 1. zlatý v stříbře, že to dítě do Volšan odnesu. Ona pravila, že s radostí, a ještě že mně dvacetník přidá. Já bez rozvážení dal jsem si obvázat silný šat a rakvičku s rukou jednou držel, okolo bláznice k Slepé bráně, tam parikáti nebyly. A v Žitný bráně byli na stráži páni měšťani a ti mně propustili. Živé duše nikdež vidět nebylo. Když jsem byl asi sto kroků za Kravinou, tu vidím zdaleka dva jezdci jako ptáci v letu, v malé chvíli u mně, byli to huláni a Poláci. Štěstí mé, že jeden byl Němec, že jsme se domluvili. A hned, sotva jsme pár kroků šli, přijeli zase dva, ti jim vzdali čest, a on nařídil tomu Němci, aby šel se mnou až k hrobníkoví; a spátky až na jeho místo. On jel volně a mluvil se mnou dobře. A já odevzdal mrtvolu, a on mně zase doprovázel, na určité místo. Ale sotva že jsem vešel do Kraviny, mé štěstí bylo, že jsem šel okolo zdi na té straně k silnici, a tam stál starý zahradní sklenník a při něm stál ještě komín. K tomu místu jsem měl