procesí dovolím, s tím oumyalem, by jste třetí den prišli naspátek. Nebo není den, ani hodina jistá, kdy se zbouření nějaké nestrhne; můžete to na cestě lidem předložit. A při tom vám sem tou radou, nedejte si žádné vejlohy, jen varhany při mši mně budete platit, až přijdete, nebo mně můžete věřit, že ani polovice lidu nepude, neb se budou bát.« Na tom zůstalo. Když se pak ten den přiblížil, sešlo se mnoho lidu předee, že se sám pan farář podivil. Po mši svaté se vyšlo, kněz nás vyprovodil, ale jen ke vratům. Lidem to bylo divné, že nejde s námi. Na Smíchově čekaly vozy. Můj pomocník šel zatím s lidma, a já byl u vozů. Tu jsem viděl, že mně jedna fůra chybí, a to bývali nejvíce ti zámožní, ti si vždy povoz sami jednali. Tu jsem sobě myslel: Ti asi se také bojejí. A sedl jsem na vůz, a jel za procesím, a na Vyskočilce jsem je dohonil. A stále se rychle šlo, jen v Lahovicích u svatého kříže jsme se modlili. Ještě nebylo ošum hodin, již jsme byli na Zbraslavi. Tam se jindy sedělo až do 10. hodin, dnes ale jen půl hodiny a šlo dále. Na Báních jsem velmi krátkou měl řeč, a tam jsem vybral na ty outraty. A s Pánem Bohem se šlo dále, že jsme byli na Ridce v půl dvanáctý. Moje mínění bylo to, že půjdem míli dál až za Dobříš, a ráno že časně vyjdem, by jsme byli na Svätej Hoře, a přes kázání a mši svatou; odpoledne pak požehnání. V sobotu že zase odejdem a na Dobříší prenocujem, a pak v půl noci v sobotu vstanem, a dojdem na Skalku a vykonám křížovou cestu. A na Hod Boží po ranní a vejkladě dále ku Praze, a mohli jsme bejt doma, a mohlo se všem nesnázím ujít. Proto jsem ti lidé tak hnal, že jich třetina byla skoro pozadu. Bylo půl šesté, vyšli jsme z lesu, tam s pahorku travnatého, když je jasno, je vidět celá Svatá Hora. A Dobříše je půl hodiny cesty, tam jsem zastavil, a také jsem slyšel proti sobě mluvit skrze ten pospěch.

Já nyní vystoupl a počal jsem vypravovat, co mně pan farář řekl i moje mínění, jak je vejš psáno. Někteří mi dali za pravdu, ale více nežli polovice stáli na tom, že to zůstane při starém. Že Rodička Boží nás zastíní, i byť by se i něco stalo, že nás jistě zastíniti ráčí i domácí naše. To rozmlouvání trvalo as hodinu. Mezi tou dobou přišli ti, co byli pozadu, a teprva se od jiných dozvěděli, proč se tak chvátalo. Na to já udělal řeč a modlení, by nás Maria Panna i naše domácí, ode všeho zlého milostivě ochrániti ráčila, a šli jsme se zpěvem do města, bylo nás málo od pěti set.

Co více popisovat. Ti, co jeli, již na nás čekali. Na Svatou Horu jako jindy šlo se se slávou, a tam se vykonala obvyklá pobožnost. A na Boží hod šlo se zase pryč. Ráno o páté hodině lid už šel na Horu, a já s nima. Knížky pod paždím, černou čepičku na hlavě. Tu ke mně přijde ňákej čistě oděný pán a praví: »Ste vy od Pražského procesí zpěvák, jak vidím.« Já pravil: »Ano!« »Prosím vás, neviděl ste takovou paní?«, a hned ji celou dle kroje popisoval. Já odpověděl opět: »Ano. Ta byla v té hospodě co my, s jednou mladší dámou měly pokoj pro sebe.« »A přijde brzy?« »Hnedle tu musí bejt« Co tak mluvil se mnou, tu šla. On běžel k ní a políbil ji ruku a tej druhej podal ruku, něco jim vy-