s pobožným písmem, a ostatní dni všelijak. Tak jsem si zase k svatodušním svátkům jako jindy sezval družičky a ženy ku Svaté Anně, na Svatou Horu. Živobytí šlo mně bídně. Myslel jsem sobě, že je čas, bych si nechal ten flašinet zřídit, bych s ním po Emauské pouti mohl chodit a zpívat. Ale co, světské písně, to je hamba, diť jsem přece kostelní zpěvák, co by lidé o mně mluvili, že,jsem pokrytec. I umínil jsem sobě sepsati píseň, že nebyla světská, ani nábožná, toliko velmi poučná a pravdivá: Její nápěv byl: Bude vojna bude, kdo pak na ni pude atd. Verš 1. Poslyšte křesťané, co budu zpívati, o Matičko Božská, královno Andělská, račiž při nás státi. Verš 2. V městě Ratiboři, to je v Pruské zemi, velký hlad panuje, strašná nemoc všady. Verš 3. Ach, milý křesťane, to je metla Boží, nebo rány Krista, tuze urážejí bezbožníci mnozí. Verš 4. Pozdravení nedá, všemu se jen směje, místo služby boží do hospody běží, a tam v karty hraje. Verš 5. Když pak Bůh dopustí, trest na dítky svoje, že jest tím zem vina, že nejní ouroda, tak to vyvracuje. Verš 6. Šlo děvčátko lesem, tuze naříkalo pro svoji matinku, že nemocná leží, kořínky hledalo. Verš 7. Bylo mnoho sněhu, nemohla nic najít, snad drahá matinka bez lidské pomoci musí ze světa jít. Verš 8. Přátelé ti se nám všade vyhýbají, jesli je prosíme o kousek chlebíčka, z domu vyhánějí. Verš 9. V lese je kaple Pět Ran Krista Pána, kleklo smutné dítě, ručičky sepjalo, žalostně plakalo. Verš 10. Ach, drahý Ježíši, uzdrav matku naši, velkej hlad trpíme, tři maličké děti, já jsem z nich nejstarší. Verš 11. Tatínek nám umřel a matinka leží, jakou bídu máme, o drahý Ježíši, já jsem z nich nejstarší. Verš 12. Když tak naříkala, sedmiletá panna, spatřila stařečka zdaleka kráčeti, s dvouma berličkama. Verš 13. Pochválen bud! Pán Ježíš, dítě odpovídá: Až na věky amen, ať jsou pozdraveny rány Krista Pána. Verš 14. Slyším tě, děvčátko, tuze naříkati, tu máš bochník chleba, diť vám Pán Bůh nedá hladem zahynouti. Verš 15. Jďi jen dítě domů, tu máš modlitbičku, s matkou se modlete, Rány Krista ctěte a jeho Matičku. Verš 16. Přišla dívka domů, chléb matce podala, jak ho okusila, hned zbavena byla ty těžké nemoci. Verš 17. Ach, milý křesťane, žijme s Kristem Pánem a s Marií Pannou, s nebeskou královnou zde i věčně, amen. Tato píseň byla první. K tomu jsem dal tisknout modlitby k uctění pěti ranám Krista Pána, a oba kousky prodával jsem za tři krejcary. Po. národních slavnostech, v Bubenči a v Nuslích, jsem hrál prvně, okolo svatého Vojtěcha v Jir-cháříeh. Lidé mě znali, měl jsem všade hojný odbyt. Bylo to na povážení, denně z vejdělku dát zlatý; strejci a od flašinetlu. A píseň byla dlouhá, mnoho-li jsem mohl denně domů zběhat, ale předce jsem vydělal víc, nežli kdybych jakoukoliv práci konal. A dva dni jsem si v tejdnu odpočíval. Při tom jsem všade zval na Svatou horu.

Než jsem prošel Prahu, Smíchov- a Karlínské oudolí, blížily se svátky svatodušní. Šel jsem tedy na faru, by to pan farář ohlásil. Ale jak mi bylo, když mně řekl: »Já bych vám radil, abyste letos zůstali raději doma, neboť ten lid je velice rozkvašen. Všude je samá zbraň, samé spolky, samé znaky, z toho nic dobrého nevypadne. Já vám to