že se to vyzradí. V onom městě, ve kterém ten muž žil, jest přes dvě stě rodín českých, a jest možno, že od některé z nich se to naučil, leč to mu nebránilo ohlašovati, že on jest první člověk, který kdy léčil lidi napravováním páteře. Ti, kteří jsou nadšeni pro methodu napravováním léčit chorobu, tvrdí, že když články páteře dostanou se z místa nebo jsou zkřiveny, překáží to nervům, z čehož povstává onemocnění. Když kosti jsou uvedeny ve své patřičné místo, přestane tlak na nervy a nemoc zmizí. Umělá methoda napravování páteře, a ona, již chiropraktičtí lékaři dnešní doby přizpůsobili dle starého českého napravování, jest ona, kde nemocný lehne na podlahu dolů tváří. Ten, jenž jej léčí, přiklekne k němu a nahne se nad nemocného. Položí obě ruce na páteř a rychlými krátkými pohyby vpraveny jsou kosti ve svá místa, v zádech lupne na každém místě, kde články nejsou v pořádku tak, že jest to slyšitelné a pacient často pocítí okamžitou úlevu. Ti, kdož tento způsob studovali a jím léčili, namnoze dodělali se při mnohých nemocech znamenitých výsledků. Nás těší, že tento systém, který dle všech důkazů vzal svůj vznik v Čechách, konečně se zdokonaluje a ve svět uvádí a nepochybujeme, že mnozí staří Čechové, kteří jej po svých otcích a praotcích zdědili, budou pokrok této zde nové, ale u nich staré methody, se zájmem pozorovati a sledovati.

Je po hře. Hoši se trousí s namazaným chlebem. Nastává loudění: »Dej mně!« »Počkej až vzejmně!« »Dej mně kousek!« »Matlafousek!« anebo posměšně se ho táže: »Čípak si?« »Čičů pečenýho brapce!« »Po nebošce bapce!« »Dyť von nejní ničí; máma ho stratila na mezi!« »Říkej rychle za mnou: Já mám v sobě kus zlata!« a když to druhý říká, smějí se mu, že má v sobě »kůzlata!« nebo »Šla Prokopka pro Prokopa, aby šel jíst trochu oukropa!« »Já rát játra, ty rát játra, von rát játra!« nebo dávají rychle říkat »Popokatepetl«, místo čeho hned dotyčný se plete a druzí pokřikují »Pokopal tě Petr!«

Pak se dají kluci do hraní »fazáků«, neboli kuliček »do dulíčku« a zase pokřiky: »První vyhrání s kapcy vyhání!«, »Posledníček nevo-pouští« a pod.

»Maj to ty děti divný vejšplekce!« řekne některý starší divák a zatím velcí a Staří jich mají ještě mnohem více. Radu z nich uvedu: Ňáko bylo, ňáko bude, ňák se k tej smrti doživíme! (doklepeme). — Inu, jak ta bába říkávala, dyž do lesa chodívala na ten bedrník! — Ten se nadouvá! říká se o pyšném. — Točí se jako holup na báni, jako veš na strupě, kouká

jako štyrák z měkoty, nese se jak za dva sejra, myslí, že je.....jßho

strejc! — A zatím je praštenej pytlem, dyš rozdávali hloupost, šel dvakrát,