musí. Bojímeli se jich, tak se k nám vždy víc blížeji, poněvadž v strachu zhluboka oddycháme, a tak povetrí k sobě táhneme. Zaklínámeli se, tak zas ustupují, poněvadž skrze takové prudké mluvení povětří se odhání. Tuby byla tedy jednou ta případnost, kdeby nezbedné a daremné kletí něco spomohlo. Než, když my, milí lidé, světlice již znáte, a víte, odkud pocházejí, a co vlastně sou, tak taky velmi patrně poznáte, že se jich nepotřebujeme -ani bát, ani že příčinu nemáme, zaklínáním je odhánět. — Měsíčný Spis k poučení a obveselení obecného lidu 1787, str. 478—80. Na zemi mohou též světlé způsoby se ukazovati, kterými neuměli lidé velice se děsi. Mezi nimiž jest světlice neb světýlko nejznámější. Taková ohnivá spůsoba není nic jiného než pálivé (hořivé) povětří z mo-čidla čili bahna, které se při zemi zapálí. Povětří v močidlech jest, jakž jsem pověděl, pálivé čili hořivé povětří; to se velmi snadně zejme, když je z lahvice (flašky) na svíčku pustíme, neb když elektrická jiskra na ně padne; mimo to stane se to zanícení neb zapálení bez umění, když se přirozeným povětřím parnatého • obora v jistém stupni smísi. Stane se tedy světlice neb světýlko, když povětří z močidla se zanítí a chvílí hoří. Z toho jest viděti, že na takových místech pocházejí a původ svůj berou, kdež jest mnoho hnijících věcí, jako v močidlech a bahnech, i na hřbitovech a na místech, kdež bitvy svedeny byly, protože tam mnoho pálivého povětří jest. V vzdálí se ukazuje světlice tak velká jako plamen svíčky; z té příčiny velmi snadně pocestní, když za tím světlem jdou, myslíce do vesnice nějaké přijíti, v močidla a bahniště se mohou dostati, poněvadž nejvíce v takových místech pocházejí a se nalézají, .aniž se tomu co diviti, že nejmenším větrem sebou dále pohybovati dají, poněvadž nic jiného nejsou, než pálivé bahnaté a močidlné povětří. Světlice (světýlko) utíká před tím, kdož za ní jde, a jde za tím, kdož před ní utíká. Příčina toho jest patrná: když k světlici jdeme, tedy tiskneme před sebou povětří, a tím tisknutím stane se pohnutí, jímž světlice dále se žene; utíkámeli před ní, tedy povětří pořád se rozděluje;' to povětří, kteréž za námi jest, zplývá a žene se tam, kam my běžíme, světlice, jelikož povětří musí za tím tahem povětří jíti, a tedy pořád za námi se bráti. Z její povahy se též dá vysvětliti, proč vozkové po cestách (formani) na tu myšlenku přišli, že klením a hromováním světlice se ode-ženou; neb když někdo kleje, strká povětří od sebe a tím i světlici; vesměs jest k tomu dosti každého silného křičení. Též se odežene, když k místu, kdež světlice se okáže, bičem silně se práská. Naproti tomu prý blíží se k člověku, an se modlí, poněvadž modlící se k sobě přitahuje povětří, jimž světlice nucena jest tahem povětří jíti, však málo kdy se k ní, ješto jako pálivé bahnaté povětří jest velmi hnutedlné, tak přiblížíme, že klením aneb modlením místo její změniti se může. Pověrčiví lidé mají světlice za strašidla aneb noční duchy, poněvadž se na hřbitovech ukazují, a na jiných místech opět pocestné za tím světlem jdoucí, s pravé cesty svádějí, a v bahna a močidla, i v rybníky zavozují. Pamatujte tedy sobě, že světlice neb světýlko není žádné strašidlo, nýbrž jediné hoříci bahnité povětří. — Nejedlý Hlásateľ 1818, IV. str. 260—2. § 100.