samy brambory.* Ona pravila: »Jen když ty jsou a nejní hlad, až jim Bůh dá dočkat jara tak bude lepší. Já mám tu holku tak ráda, jako by byla má, a když někdy nebudou mít pro mě, s toho si nic nedělají, až budou mít, tak mě zaplatěji. A to kafe tomu Karlíčkovi, on je chudáček takovej dobrák a pro tu holku na to kafíčko když nemají, já to dostanu všechno na dluh, to jsou denně dva kroše.« Já byl velice potěšen. A večer jsem šel zase prodávat, byla právě sobota, a utržil jsem dva zlaty, tak jsem jeden vydělal. Jí jsem tedy zůstal dlužen, aby aspoň v neděli bylo kousek masa, a místo bramboru knedlík. V neděli ráno sotva přijdu s kostela, Karel z radosti mě vypravoval, že jim dnes pani Anna vařila kafe, a že ho zase budeme mít a vždycky. Sotva to dítě domluvilo, kdo tu jako pan domáci. Já ho přivítal, a on hezky zhurta: »No pane sousede, jak to u nich vypadá z činži?« Já vstal ze židle, otevřel prádelník a vysázím mu osumnácté dvacetníků. On je schrnul a dal do kapcy, místo poděkování pravil, že jsem povinen já k němu s činži přinést v patřičný den, kdyby se to stalo ještě jednou, že dostanu vejpověď a odešel. Pani Anna se po celém těle třásla, ona myslela, že nemám peníze. Já ale měl je skryty, a kdybych neměl ani do úst, že s toho halíře nevezmu. Ušla Boží neděle. Já si umínil, že budu, nešť je jak chce, každý den chodit i večer, abych ještě do větší bídy neklesl, a dostál jsem slovu. Vono mě to jen tak vycházelo, ale předce jsem také ůáké dloužky přidělal. Tak uběhl masopust, přiblížil se svatopostní čas. Můj obchod mě počal lepši jít. Já prodával postní písně, všelikeré modlitby. Při tom jsem v tejdnu konal ve třech kostelách svatou křížovou cestu. A tak jsem hospodařil, že jsem sobě uschráněl pět zlatých, na novou jarní píseň, kterouž jsem si sám sepsal, cnostnou, a při tom příliš zamilovanou. A stále jsem Boha prosil, by ráčil již dáli teplejší počasí, abych zase s flašinetlem mohl choditi. Ten mě přece tolik vynesl, že jsem moh rodinu uživiti. Ale co plátno, zas se mě rosypal obuv, sáhl jsem posledně do schovaných peněs, pro obuvníka, neboť bos jsem předce nemoh bejt. Přišel Velkej pátek, konal jsem dopoledne dvakráte s lidmi svatou křížovou cestu, a dobrotivý Bůh seslal mi dobrodinci, které mě ve jménu Jeho laskavě obdařili, že jsem vzaté peníze zase dal dohromady, a ještě mi na výživu pro mou rodinu na ty svátky zbylo. Odpoledne byl jsem u sv. Petra na Pořiči, a po dokončené pobožnosti, byl jsem od mnohých paniček obdarován. Tu jsem opět poznal, koho Bůh miluje, toho z křížem navštěvuje, by seslal trpělivost v sobě doufajícího, nedopustí, by v zoufání klesl, ale přispěje ku pomoci, skrze dobrodince, v jménu jeho. Tak se dílo i mě. Hned na to druhého dne šel jsem do tiskárny, dal jsem píseň tisknout a šest zlatých jsem tam položil. Db čtvrtka byli hotoví. Já z milosti Boží šťastně s mojí rodinou velikonoční svátky přečkal. Těšil se zase na moji starou obživu.