jsme seděli, neb nemohla holku uspat. A já se pomalu chystal na půlnoční. Přijdu do kostela, paniček plnej kor, ty bývalé slečny byly již všeehni skorém provdaní, ale v kostele posaváde zpěv držely. Jak jsem přišel, tu počaly pěti takové koledy, dole lidem neznáme, by se nekazil zpěv. Nahoře bylo těch paniček přes dvacet, byl to zpěv zrovna andělský. Po skončených službách Božích, já se všem uctivě poroučel a šel zrovna domů, bych se prospal. Přijdu a zaklepám, bylo mě rychle otevřeno. Vejdu do pokoje, koukám, že je všechno uklízeno. Myslím sobě, je to stará žena, ale drží na pořádek. A slíkám se, sotva jsem dal do šatníku kabát, tu mě přinese na stůl kovověj hrneček s teplým punčem, praví: »Já dostala od kupce ráno lahvičku punče, tak jsem jim ho udělala, až přidou s kostela, by se zahřáli.« Mě to bylo milý, kouknu na hrnek, bylo mě velmi teskno, neb to byl ten samý, který jsem jí před časem k jmeninám koupil. Na Hod Boží ráno musel jit se mnou do kostela velkej chlapec přes velkou a přes kázání. A pak přišli jsme domu, Vojtěch zase na jednáctou na Vyšehrad. V poledne měli jsme dobrý oběd i také večeři. Druhý svátek přišel Petr jako nerad na koledu. Já mu dal na talíř několik vdolků a buchtu, pečeného hňupa, a kus skopovi pečeně, asi deset jablek a kopu ořechů. On si to nastrkal do všech kapec, talíř z vdolkama do šátku a šel s Bohem. Tak jsem s pomocí Boží přečkal ty svátky. Pravdu píšu, že jsem až do svatého Silvestra sotva zlatej vydělal. Ale na ten den bývají obyčej ně hospody plny. Proto jak bylo v kostele po kázání, běžel jsem domů, měl jsem několik kalendářů a něco jiného písma, to jsem vzal sebou a šel jsem hauzirovat. Bylo již asi devět hodin, lidu všudeš skoro namačkáno. Napil jsem se dost, ale asi zlatej všeho utržino. Již jsem byl zbaven vši naděje. I spustil jsem se až na Pořič. Přijdu k Buckovům, tam jsem byl skoro hodinu, ale stálo to za to. Odtud šel jsem k Rozvařilům, no kalendářů jsem měl sedům, a něco menších i větších kroniček. Ale na tom jsem sotva čtvrtej díl vydělal. Vyjdu ven, ono bylo dvanáct hodin, šel jsem zrovna domů. Přišel jsem, byla hnedle jedna. Vše jsem si dal na své místo, děti spali, já si taky leh. Na nový rok šel jsem do Božího kostela a po službách Božích, jsem těm paničkám skládal novoroční přání. Díky za to Bohu, když nebylo nic štědrého večera, aspoň bylo nového roku. Po novém roce den ode dne vedlo se mi stále špatně, že jsem měl tak malé vejdělky, že bych sám sebe neuživil. A předce jsem se musel starat o šest krků. To bylo nejhůře mě bylo, když jsem neměl ani pro tu ženu ten zlatej tejdne. Ona na všechny dělala, holka ta pod jejím opatrováním zrovna kynula, všade se všeho chytala. Já konečně se obával, ta žena ode mě docela odejde. Co mě tenkráte sestra prala, a že jsem ji druhé prádlo nedal, tak u mě nebyla, ba ani matka na návštěvě. Jednou jsem byl doma a pani Anna s Vinekem škrabali brambory. Já povídám: Ale pani Anna, prosím jich jen za to, jen mě neopouštějí, udělají to pro tu malou holku, nebo jak jich nevidi, to je ňákého pláče, bába pa. Ta holka by si zasteskla.« Ona se na mé zakoukala a pravila: »A co Jich to, pane Haisz, napadá, což jim někdo řek, že chci jít od nich.« Žádnej ale já si myslím, že mají nyní u mě moc práce a k jídlu jen