str. 60
kapitolku o něm napsal také spisovatel p. K. D. Mráz-Domorázek v Slavnostním listě libereckého Sokola. Píše tam : »Blížíme se k Sudoměři. Tam .nedaleko obce, setkali jsme se s ním. Stařík drobné postavy, takové Alšovské české tváře, živých trnkovitých očí, vzrušené pohyblivosti. V prostém, šatě venkovském na voze stál, panáky nakládali a chystali se na cestu k domovu. Tatík vesele s vozu hupky dolů a už nám ruce tiskl. Vykládal vybranými slovy, krásnou češtinou, jak starý Krolmus psal o památkách, jak spolu kopali. »Ukážu vám svoje sbírky. Nemám toho, pravda, už mnoho, rozdal jsem školám, museu skoro všechno, ale přece mám ještě něco uschováno. Zdvihnu vše, všeho si všimnu.* Jak mu čas «as zbýval po práci polní, psal články pro Českomoravskou pokladnici, Živu, Lumír, Obrazy života, Studentské Listy, Národní Politiku, Boleslavana, Jizerana, do kalendářů atd. Od začátku C. Lidu v každém ročníku uveřejňoval zajímavé, původní příspěvky. Vítal jsem vždy s úctou a podivem ty drobné črty, psané pérem ctihodného, vzdělaného rolníka českého. Drobný člověk, tichý pracovník, jakých v českých krajích málo. Dnes již jde moderní rolník jiným směrem, jsou jiné požadavky, a účastní se veřejné činnosti, než náš výborný znatel lidového života českého, náš vážený přítel a spolupracovník J. E. Konopas. V Sudoměři v chalupě č. 19 od nepaměti hospodaří rod Konopasův. Zachovaly se knížky kontribuční
0 tom, až ze začátku století XVIII. Knihovna Konopasova obsahuje 1500. svazků. Konopas vyprávěl Domorázkovi: »V mladších letech docházel jsem na pouť svatojanskou do Prahy a vždy jsem přinesl nějaké to zrnko své práce. K panu Hankovi, Pečírkovi, tomu kalendářovému, k Erbenovi zvláště často jsem chodil. Nosil jsem písničky, říkadla, rád mne vítal a těšil se na můj uzlík, ruku tiskl a přátelsky se usmíval. S Vinařickým dokud tu na Kováni farářoval, také jsem se sešel, ale to jsem byl malý chlapec a jen nějaké knihy od něho mám. Také Zapa jsem znal, ale na pana Krolmusa nejraději vzpomínám. To byl vlastenec, takový Staroslovan, jací dnes už nejsou a jak uměl povídat!« Umřel šlechetný stařec, oplakáván milovanou rodinou, pohřben za hojného účastenství. Český Lid loučí se tímto s upřímnou, poctivou povahou, s účinným podporovatelem všeho vlasteneckého snažení, s horlivým přispívatelem i věrným přítelem. Čest budiž jeho památce zachována a činnost jeho budiž kladena za vzor práce i nadšeni českému rolníku! Č. Zíbrt.
* Shledávejme stopy starobylosti v našich dějinách! Na samém počátku našeho dějepisů setkáváme se s velikou záhadou o prvém usazení se národa našeho v této naší vlasti. Podle vypravování nejstaršího letopisce, ctihodného Kosmy, přišel praotec Čech s družinou svojí do těchto žírných vlastí a usadil se tu, takže podle běžného názoru seděl rod podle rodu, až rozmnožením rodů vznikly dědiny. Skutečnost arci nepotvrzuje tento názor, neboť hned na úsvitě dějin našich vidíme po zemi spoustu pevných míst, často i na způsob měst obydlených (čímž lišíme se nejvýznačněji od Germanů, kteří tehdy v městech nesídlili). Stopy těchto mést se nám zachovaly v hradištích. Současně jsou i malé ivrze podle větších dvorů*) jako sídla vladyk, jež hlásají, že někdo mocný tu
*) Úplný seznam těchto tvrzí, obehnaných příkopem, někde vně příkopu
i valem, vnitř příkopu S20— 25 kroků v průměru majících, byl by velice žádoucí. (Viz Starožitnosti III. 1. 237.)
|
|
