nulém školním roee nebylo a také v nastávajícím školním roce není v jeho kolatuře žádných dětí blouznivců, kteréž by mohly školní nebo opakovači vyučování navštěvovati. Podávaje pak zprávu o návštěvě kostela, připomenul, že v Mentouře mají 3 blouznivecké rodiny (Václav Třasák č. 26., Václav Plšek č. 30. a Josef Žvejkal č. 32.) celkem 7 dětí a v Mravíně 2 rodiny (Fr. Bartoš č. 12. a Magdalena Peterková č. 20.) celkem 2 děti, a že děti mentourského Václava Třasáka by byly zcela nakloněny návštěvě kostela i náboženského vyučování, avšak že matka jim v tom brání a nechce návštěvu kostela jim dovoliti, a že lokalista po dobrém matku poučí a děti v jejich úmyslu utvrdí a teprv, zůstane-li, což jest pravděpodobno, snaha jeho bezvýslednou, dožádá pomoci ředitelského úřadu chroustovického, i že lokalista již se pokusil a znova pokusí, by sirotci po Václavu Plškovi, z nichž Jan již vyznání víry složil, i obě mrav.ínské děti do kostela chodili. Dne 15. září 1835 lokalista psal ještě o blouznivci mravínském Jiřím Herzánovi, jehož služka Anna do kostela nechodila.

Lokalista jenšovický se nemýlil, když dne 16. září 1835 pochyboval o výsledku své domluvy Kateřině Třasákové. Již 29. září 1835 (č. 68.) oznámil, že domluva jeho zůstala bezvýslednou, děti by do kostela chodily a byly již v kostele, ale musely jít tajně nebo proti vůli své matky tak učinily. Že ona jim zakazuje návštěvu bohoslužby, ujistili mu občané mentourští. Její dcera Anna těšila se, že se svými 2 druž-kama půjde v neděli do jenšovického kostela, ale matka jí to zakázala, lepší šaty jí zamkla a děvče slzíc, si přítelkyním stěžovalo. Lokalista projevil naději, že ředitelský úřad zakročí a to tím spíše, poněvadž tamní hlouznivci jen světské moci vyhoví, i že stačí, když úřad ředitelský si Kateřinu Třasákovu zavolá a jí domluví před jejími dětmi, by je p'osílala do kostela a na vyučování. Učitelem jenšovickým byl tehdy Václav Vorel.

Kateřina Kopřivová služka ze Zalažan (č. 25.), jež jako fanatická proselytka dle pokynu ordinariatu královéhradeckého 24. července 1835 podle nejvyšších nařízení k řádné návštěvě kostela a k vyučování náboženství »má býti přidržána«, nevyhověla, avšak posuňky nosem i ústy činěnými i krátkými, vzdorovitými odpověďmi projevila, že nehodlá do kostela choditi, a všechno poučování nemělo žádného vlivu na její mysl, »nerozumným blouznilstvím již příliš zaujatou*. Dne 18. října 1835 přišla sice na vyučování náboženské, ale ve všedních šatech a polobosá, a když byla tázána, půjde-li takto ustrojená do kostela, odpověděla, zlomyslně se smějíc: »Dnes ne, a vůbec nikdy tam nepůjdu.« A když byla tázána po příčině, dala krátkou odpověď, jak bývá zvykem blouznivců: ^Protože nechci*. Jinak nebylo lze »z ní dostati slova« a až teprv po čtvrthodinném mlčení vyrazila ze sebe: »Já nemusím na Chrastecku sloužit a zůstávám ponížená služebnice«. Ve své zprávě 19. října 1835 č. 75., ředitelskému úřadu chrasteckému o tom dané, poznamenal lokalista jenšovický, že tohoto projevu i z jiných mnohých prohlášení lze tušiti, že »ubohé mladé toto stvoření míní, že jen proto jest ke katoli-