pozdravení, ta mě někteří dali poctu. Každej se okukoval po ní. Asi po hodince přestálo pršet, já zaplatil. A pak jsem šel s moji milenkou až domu. Ona se svlékla, šat uklidila. V troubě byla vepřová pečené se zelím, tu mě předložila bych jedl. Já nepohrdal, ona zatím přinesla pivičko. A pak povstal jiný hovor, že otec byl mlynář a měšťan Pražský a kdy zemřel. A co měla mít po rodičích, a jak ji vlastní strejček o vše připravil. Podobnými řečmi jsme se důvěrně bavili až do půl devaty. Pak jsem se s ní rozloučil a ona mě šla ještě do půli ulice doprovodit. S Bobem na shledanou, ubíral jsem se k Vyšehradu. Přijdu domů již děti spali, ale pani Anna ještě celá oblečená seděla a byla uplakaná. Já jsem se ji ptal, co je jí, ona na to odpoví, je mě líto že brzy přijdu o dobré místo, kam asi se smutná obrátim. Já ji těšil, že ji Pán Bůh neopustí, a kdo ví, co se ještě stane, že posavade nejsme svojí. Ona se tenkráte na mě opovrženě podívala, pravila: »A nebáli by se Božího trestu, s takovou čistou a dobrosrdečnou ženskou pohrdat, to bylo až ku podivu, jak jen tu holku objímala, nad ní plakala, kamenej by to musel člověk bejt, aby se nepohnul. Dej jim Bůh štěstí!« Tu já ji teprve celé naše seznámení počal od slova až do konce naše příběhy povídati. Ona mě vyslechla, pak praví: »No já již vidím patrně v tom řízení Boží. Jak oni se zaří-kali, že se ženit nebudou, že by za celej svět nikam za ženskou nežli, že by se jim každá vysmála, tak ona přišla sama, mě se opravdu líbi. Ale to je chci prosit, když si novou pani přistťhujou, orodujou u ní za mě, bych zde u nich mohla zůstávat, nebo já těm dětem jsem lak zvykla, a jen proto že nehašteřeji.« A já ji slíbil, že se to stane jistotně. Druhého dne ráno byla má první cesta ke flašinetláři, a prosil jsem ho, kdyby mě moh zase novou ariji ke zpěvu dát do kolovrátku, bych nemusel dlouho čekati. On mě řek, dají si ho sem ve středu večer, a druhej den k večeru, přijdou si pro něj, já byl spokojen. A ty dni jsem ještě doprodával ty zbytky. Na to ve středu zrovna šel jsem večer k němu, a zazpíval mu ten nápěv. On si ho v notách opsal, pak jej na klavíru přehrál, byl dobře. Doma Vincek mě okazoval, co zas nadělal ručiček na budoucí panáčky. Já pravil mu: »Milý dítě, révím, nevím, jak to letos asi bude s panačkama asi vypadat, nebo já posavát docela nic k tomu nemám, ani dříví, ani sukno, a pak kdo to bude šit. Každej nemá takovou trpělivost jako měla nebožka matka. Až jak Pán Bůh dá, budeme vidět, co se dá dělat.« A tak ten večer pomalu ušel, že až po deváté hodině šlo se na lůžko. Ve čtvrtek ráno jsem sobě myslel: »Když tě ten chlapec na to upamatoval, a dnes právě pauzíruješ, co kdybys ůáké to staré sukno koupil. Kolikráte se stane, že třebas dva dni, v tejdnu skrze chrapot si doma, tak na tom můžeš pracovat. V čas Mikuláše bude to dobry.« A po snídaní chtěl jsem jit, ale co! Ještě nebylo ani ošum hodin, právě před samým oknem zůstal stát vozejk dvoukolej, s peřinama, s truhlou a jinými věcmi. Tu zazvonil na dveřích krámu zvonek a hned bylo klepáno na dveře. Já pravil dále. Blesk kdyby byl vedle mě udeřil, víc bych se nebyl té rány ulekl, jak toho přistěhování neočekávaného, mé nastávající manželky. Dala dobrytro, a vesele praví: »No už jsem