doma. Teď Franc, a vy chlapci, pojte, ať to brzy odneseni.« Já s pani Annou vzali jsme za kruhy truhla a ona uzel s peřinama, velkej, dvě škatule, a menší kartony. Byly jsme brzo hotový, proto ale okolo domu stalo předce sudiček až dost. Když to bylo odnesení, tu mě teprv moje-drahá vypravovala, jak za sebe nalezla holku, a jak byla na si. Policii a přiložila k tomu ke své služební knížce od pánu své vysvědčení a hned si dala na Vyšehrad vydírovat. Při tom mě hned prosila, bych ji dal ještě dnes připsat. A také v půl jedenáctý do poledne již byla ke mě připsaná, co hospodyně. Tu jsem s potěšením na ní pohlížel, jak všechno v pokoji dle své chuti přerovnavala, ale proto se mě vždy ptala, jesli to může tak přestavovat, smíli. Okolo třeeh hodin povídá ke mně: »Teď se oblec, Franc, a pod' holečku jednou se mnou k mym pánům poděkovat* »Azaě?« ptám se jí. »Inu, žerně propustili.« Co jsem měl dělat, abych její první žádost nezamítl, šel jsem. Přidem tam, on nebyl doma, říká se, co nekoupíš, můžeš dát, ona políbí pani ruku, a já laky, viděl jsem, že je na tu poctu tuze hrdá. A tu přišel pán, líbala mu také ruku, a já mu udělal poklonu. A ona mu počla místo mě děkovat, a já zase pani,, co ji za ty léta dobrého prokázala. Ona byla tomu velice povděčná, tu mě ji počala náramně vychvalovat, jak je ve všem pořádná a schránivá, že každej krejcar uložila, a co tam těch sedům let byla ani si piva nekoupila, a ty kroše schovala. Konečně pravila: »Až budete mít odavky dejte nám vědět, a pán vám pude za svědka.« To se mnou hnulo. Ještě ledacos ji přikazovala, když se dá za matku, by opravdu byla. Pak jsme šli k líbání, a s Pánem Bohem zas k nám.

Částka pátá. Moje druhé oddavky, a jak sklamáni byli mi přátele, an nezváni k hostÁně přišli. Již byla širá noc, světlo na stole, děti u něj, Karel radostně povídal: »Ach tatínek už je tady, my máme už hlad, pani Anna říkala, až přijde maminka.* Ona se na to usmála, praví: »Jen jim daji jist, oni už vědí, co komu mají dát, já nejnško budu jejich učednice. « Chvíli koukala na ně, pak praví ponejprv na mě: »A co ty nebudeš taky jist?« Panni Anna povídá: »Vdiť mají na stole.« Tu jsme oba jedli, já dobře pozoroval, že má mladá pani jedla, jako by ji to nechutnalo. Přišel hrách za přikrm, stála u stolu, koukala se, co komu dává, pak viděla, že málo mastí, i povídá: »Přidají těm dětem masnoty, my tři, oni, já a tatínek počkáme, - tu máji kroš a přikoupějí sádlo. Málo na talíř a ještě nemasny, to ty děti musejí bejt jako čtvrdčkové, žádné síli to neda.« Druhého dne, povídám: Milá Rezi, dnes bych šel rád hrát.« Ona ale praví: *Ale tatínku, prosim tě, zůstaň již ty dva dny doma, já ráda bych si všechno dle mého vkusu všechno dala do pořádku, a proto bych byla ráda, abys byl při tom.« Já na to pravil: »Taky dobře.« Tu praví k pani Anně, by šla s ní, že tu nejní docela ještě povědomá, kde co kupuje. Snídaně byla odbyta již. Ta ji všade provedla, a druhého dne, eo panička šla vše již sama s košíčkem na koupi. Pak otevřela svou truhlu a počala všechno z ní vyndávat, co jí milostpaní vše darovala. Co tam nemuselo bejt, vyndala a přeložila, jak v prádelníku tak i v šatníku. Na její sukně musel jsem v krámě dát do zdi tři hřebíky, ona si to tam