str. 140

Žižkův dub.

Náhodou, a nebo snad již osudem Narodil se slavný Žižka pod dubem, A ten byl pak nazván s-Žižkův dub«; A hladový čas, co světy dáví, Anihromné hrotv, ani bujných větrů zub Neporušil tento dub, Pěkný obraz síly a vítězoslávy; To pak na památku, by pomněli

potomkové,

Že v oboře české rodili se lvové, Před nimiž se chvěli — národové! Uplynuloť od té doby století, Co dub tento není více viděti; A takož se v skutku stalo, Jako dávno nám se povídalo

V Jiříkově vidění:

Že dřivé než odletí — Ani nevím které — století,

V naší pěkné vlasti, v zemi České, Zajde všecko slavné, všecko hezké, A radost se v žalost promění. —

Dobřes prorokoval, slepý děde!

Matka naše na herce si jede,

K žluči nám a jiným k posměchu;

Nebe vzalo nám i útěi-hu —

A kde lvů se dřiv ozýval řev,

Kde jen pro pravdu, na způsob vod

V plném nadýmání valila se krev : Tam se nyní zaječí a liščí pyšní rod ; Ba i *amy řeky, Labe, naše Vltava, Orlice okřídlená a prudká Sázava,

A co víc jich druhdy valilo se

oužlabinou,

Hnijí skoro teď, a zdá se — páchnou

umrlčinou!

A tak v pěkné vlasti, v zemi české,

Zašlo všecko slavné, všecko hezké;

A že Žižkův dub též slavný byl —

Osud nám ho závistivý zryl.

Naši dědové jsou rádi kovali Aneb šípy, aneb ocelové meče, Kdykoli se mužně vydali

V nepřátelské bitvy a ve kruté seče; Aby ale stačila kovářům síla — Takováté byla tenkrát víra —

Vše jen ke Žižkovu dubu běhalo,

Když byl měsíc na nově, vždy o půl noci,

A tu s namáháním a velikou mocí

Třísky z toho dubu sobě sekalo ;

A jak mile je do nákladívka vendalo,.

Kladivo hned snáze vzhůru lítalo,

A železo se dle vůle poddalo;

Ach — ubývalo vždy dubu víc a víc,

A kde stál dub Žižkův, nestojí teď nic.

Kdož by si byl pomyslil,

Že se nám navrátí zase

Onen staročeský čas?

(,Oeb! — ty pěkný — pěkný čase!)

A co dědové jsou dělávali,

Že my dělat budem zas?

Onino si ocelové meče dělali,

Nás však — verše kovat nechali!

Tímto pak se písmo vyplnilo;

Že to chtěj neb nechtěj kovat musí,

Co se ve kovárně narodilo.

Avšak dobře se ti stalo, slavný dube!.

Že.jsi zjařil statných, českých ruk;

Slyšíš li pak? »fuk!< a »tuk fuk tuk!«

Teď je kováříků příliš, až bez míry,

Kašli hymny k base, neznajíce lyry;

Každý, >>do pět prstů má, teď sedě

Kove verše z železa i z mědě,

A div divu ! — noby ťrašně skákají,

Ač i i žil, ni citu v sobě nemají.

1 protož se dobře stalo, slavný dube!

Že jsi zjařil statných, českých ruk;

Ted by velký, a snad cizí zhanobil tě pluk,.

Aby svému nejapnému dílu

Dal tvou slívu a tvou sílu!

i já, ačkoli jsem — (mezi námi!)

Jen kovářský kluk,

Dost bych já ti, milý dube!

Dost bych nadělal ti muk,

Chtěje nakovati ostrých veršů mí?to meče

V nepřátelské bitvy a ve kruté seče.

Frant. Trnka:

Zprávy o Valaších a o nářečích moravských r. 1828.

Nikdo by jistě nehledal v knize s názvem »Společník věrný« zprávy o životu a povaze lidu valašského na Moravě a ještě méně hledal by tam slovníček slov z nářečí moravských, s výkladem. Aby tyto dvě stati neutonuly v propasti nepaměti, otiskujeme oba krátké oddíly v časo-