tivech, souhlasně se vyskytujících v podání lidu československého. Dokazuje nejlépe unikát Roudnický, že byla knížka tak oblíbena a čítána, až všecky výtisky skoro až na jediný (v Roudnici) se ztratily. Vhodně připomíná Truhlář, že kniha znamenitě hověla chuti obecného lidu. Markolt patrně záhy stal se vzorem prostonárodního chytráka, ač někdy kostrbatého, hranatého a prostořekého. Není tedy divu, že se čtení o něm líbilo, zejména když jeho šibalské kousky a rýpavé nápady dotýkaly se velkých pánů.

Dialog mezi Šalomounem a Markoltem již v nejstarších latinských úpravách i potom v zpracováních v literaturách uvedených podává hotovou a vhodnou osnovu, místy docela již doslovně zdramatisovanou, pro žákovskou hru divadelní věku XVI. Také obě hlavní osoby, biblický král

4. Předloha dřevořezby staročeské o panu Nevím ve vydání Jorga Schana, Niemand.

Šalomoun a šaškovitý Markolt, znázorňující živel zábavný, vábily svou charakteristikou tělesnou i duševními projevy k uvedení těchto postav s náležitým ovzduším a pozadím na jeviště. Podle cizích vzorů byla také u nás zdramatisována episoda Markoltových rozprávek ve hře o Šalo-mounovi, ale proti cizímu vzoru v rýmované české hře vykázán Markoltovi úkol samostatnější a významnější, nechybíme pravdy dohadem, asi vlivem populárního rozumujícího, mezi lidem oblíbeného Markolta z kratochvilného rozmlouvání prosaického.

Markolt, který pronáší (ve shodě s prosaickým zpracováním staročeského Markolta, kde tepe nevěru a nestoudnost žen) žertovné výroky, zvláště štiplavé narážky na ženy. V latinském textu na př. praví Mar-colphus toliko: Haec reddit ex stultis insanes: pro(pter) fidem? Proti latinskému Markolfovi český Markolt rozhovořil se šíře a dlouze: