Snůška přísloví J. H. A. Gallaše »Markoltova přísloví a propovídky, kteréž sepsal Radosta, tajemník Šalomouna, krále uherského^, zachovala se v rukopise Rajhradského kláštera z r. 1826 v konceptu uvízlého Gallašova zpracování oblíbené od středního věku četby lidové, Markoltových rozprávek. Proti textu z r. 1608 jednotlivé kusy jinak seřazeny a proloženy rozbřeďujícími vložkami Gallašovými.

Rodokmen Markoltův u Gallaše zní: »Zemek zplodil Polána, Polán zplodil Horáka, Horák zplodil Hajka, z toho pošel Dřevoštip, z Dřevoštipa pošel Chlap, z Chlapa Vozihnoj, z Vozihnoja Oraček, z Oračka Sedlaček, z Sedlačka (škrtnuto: Chleborad), z toho zasi (škrtnuto: Koláček) pošel Robota, Robota zplodil Trampotu, Trampota Chleborada, ten pak Koláčka, kterýž zplodil Kratochvíla, jenž sluje Markolt«. Jinak text z r. 1608 až na Trampotu, oběma rodokmenům společného.

Rodokmen Pelikány, ženy Markoltovy: »Jura Plundrovsky zplodil Mlsulu, Mlsula Lichotu, Lichota (škrtnuto: Lžirodku) Tlampačku, Tlampačka Hubačku, Hubačka Drapalku, Drapalka Trubačku, Stěbetku, Štěbetka Kle-betku, ta Svarku, Svarka Drhlenu, ta zas Klohnicu, Klohniea Robu, Roba (škrtnuto: Robiznu, Robizna Švadlenu), z té pak pošla . . . Pelikána*. S uvedeným textem z r. 1608 společný jen Robizna a Pelikána. ,

Gallaš předlohu svou nepochybně dle své chuti upravuje: vkládá do Markolta svůj idyllism, činí jej Slovákem a výborným gajdošem, bájí o Pelikáne, že se kuchařskému umění učila v kuchyni moravského knížete od jedné Hanácky atd. Na skladbu upozornil Dr. Stanislav Souček.

Hledáme-li rodokmen staročeského letáku Nevím, dlužno, ač zdánlivou oklikou a zacházkou, zajíti do středověku a seznámiti se tam s domnělým světcem, latinsky pojmenovaným Nemo. Příbuznost Markoltovu s bytostí personifikovanou »Nemo« potvrzuje kázání z XV. století s napodobeným odkazem místo na evangelium na Markolta a Nemo: »Sermo seu dictamen contra abstinentiam seu ieiunium. Vide dietám en seu fabulam de Nemone et Marcolfo in libro flavo apologorum Cyrilli a k. 138 et postea hic a k. 108 et in eodice Šumme Reimundi a k. 133». Tím podáno svědectví současné v době, kdy asi u nás Markolt nabýval v latinské úpravě - záliby, že Nemo, nikoli již vážný světec středověký, nýbrž oděný směšným zevnějškem, opatřený kuklicí bláznovskou, pro zábavu, býval pokládán asi za druha Markoltova a žertovné skladby o těchto obou pi-tvorných postavách byly opisovány vedle sebe a do téže sbírky. Jako latinský Markolt byl v zemích českých znám dříve, než se Čechové mohli o něm dočísti v zpracování českém, tak i Nemo latiník zdomácněl u nás dříve, než ho vystřídal počeštěný Nevím. Nasvědčují tomu tři rukopisy, s odchylkami textovými od známých variantů cizích, rukopisy původu zaručeného českého.