hrádce bedrunku (slunéčko sedmitečné) položil si ji na dlaň proti slunci rozevřenou a říkal: »Bedruneěko, dej slunečko, a jak nědaš, vem tě Jidáš, a jak daš, vem tě Pán Bůh na krmaš!« (posvícení). A bedrunečka dala slunečko, rozpjala křidélka a rozlétla se ke sluníčku. To hřálo, panečku, sluníčko, Karlík s rozkoší obracel střídavě k němu tvář a záda, ale teď večer! — fiú -— fiú — fiú — venku okolo chalupy skučí melu-zina a s bědováním útočí na teplý komín, až to chalupou otřásá, a Karlík je rád, že je doma ve světnici, schová hlavu pod pokrývku, usíná a mručí si: >Bedruneěko, dej slunečko . . .«

V české obci Velkých Petrovicích u Ratiboře v Pruském Slezsku dochoval se starý velikonoční zvyk, jízda za Bohem. V pondělí velikonoční za příznivého počasí vyjíždějí mladší hospodáři a selští synkové na koních pěkně vystrojených do polí v průvodu s církevním rázem.

Jeden z jezdců drží soško Vzkříšení (Boha), obklopen jsa čtyřmi až 6 jezdci. Ti nesou kostelní korouhve. Za hlaholu zvonů a nábožných zpěvů jede průvod ke kostelíku sv. Kříže, kdež dívky petrovské sošku a korouhve okrášlí a účastníky černým pivem častují. Četa objede pak pole a končí jízdu dostihy.

Po dostizích vrací se průvod do vsi do farního kostela ke slavnému požehnání. U kostela shromážděné dívky usilují, aby každá první políbila sošku Vzkříšení. Která Boha políbí první, jistě prý se do roka vdá. Po požehnání bývá pak v krčmě zavdaná.

Tento zvyk dodržán byl i o loňských velikonocích. Jízdy zúčastnilo se mnoho sedláků i selských synků na krásně ozdobených koních, na dostihy přišlo mnoho diváků z okolních dědin i z Ratiboře. Podobný zvyk udržel se ještě v Ludgeřovicích u Hlučína a dříve býval také v Ketři, ale přestal, protože za jedné jízdy srazili se v poli Ketřští s Pelrovskými a sebrali jim »Boha«. Avšak lupič byl záhy potrestán, spadl prý cestou s koně a zabil se. Od té doby z Ketře nejezdí.

Zvyk tento podobá se poněkud jízdě králů (honění krále), která se o svátcích svatodušních ještě v některých obcích v Pruském Slezsku provádí. Toto honění krále má ráz zcela, světský a hlavní jeho částí jsou dostihy, při nichž ten, kdo třikráte první dostihne mety a zmocní se praporku, aby jej v řece smočil, stává se králem. Králi dostává se od děvčat mnoha ozdob a dárků, bývá slavnostně veden do krčmy, kde se pije a tancuje. (Srv. »Cechové v Pruském Slezsku« od J. Vyhlídala na str. 36. a 40.)