a msti, kterou proti mně, že jak u veledůstojného duchovenstva, tak též i u zemských pánů hodnostů křivě mně obviňovali! Ale Bůh mně vždycky zachovati ráčil.

Částka první. Jak se mně po smrti manželky druhý opět vedlo, a jak byl můj nešťastný bratr za jeho stále zapíraní odsouzený. Po dokončených smutečních službách Božích, bylo to právě v sobota, přišel sem domu velice zarmoucený. Sedl jsem si k stolu, hlavu opět do dlaně, pře-mejšlel jsem. sobě, jak velmi těžký kříž Bůh na mně složiti ráčil. Matka mně vzala za rameno praví ke mně : »Poslechni Franc, já již musím jit domu, je hnedle půl dvanáctý. Máš uvařino i na večir, dej dětem jist, ty dnes bez toho nikam ne-pudež. Zejtra nesmíme z domu až po osmej, tak sem ráno také přijit nemohu, buď tu zatím z Bohem.« Když matka odešla, dal sem dětem jist i sobě. Pak sem prohlížel co ještě je v té velký truhle, nebo v ní nebylo z -ničím hnuto. Bylo tam několik sukní, pár již obnošených šátků, staré prostěradlo. A nejspodněji bylo asi čtyřicet loket plátna, s toho chtěla mně a chlapcům šit košile. Když jsem to všechno prohlíd, polily mě slze, že již švadlena je v hrobě. Ten den bylo náramné horko. A sousedka seděla venku v síni a má Baruška si hrála s jejím pěti letým chlapcem s kuželičkama. Mně se nevšímala, tedy já jsem si v pokoji mohl všechno prohlídnout. A tak sem se s tím obíral, až přišel Karlík domu ze školy. A za ním v patách přišla pradlena, odezdala mně, pravila: »Ale pane Haisz, ty mužsky košile jsou na hadry, že to není ani k správě.« Já tu povídám: »Milá pani, já tu mám platná dost, ale o žádné švadleně nevím.« Tu praví ke mně: »Ale Bože, vedle v domě je jedna vdova, ta krásně šije, jmenuje se Šnaj-drova.« A Karlíček rychle praví: »Tatínku, já ji znám, jmenuje se pani

Chození s litem. Kreslil Petr Maixner.