Vávra. Ty si s tím vždycky odkládala, A mně si lásku slibovala, Já přede nepřišel dál o krok.

Mařenka. Já vás budu jak otce dít, A jak strejce vás ráda mít, Nechtějte mne jen za ženu.

Vávra. Již jest všecko podepsané, Náš sňatek se brzy stane A já dostanu Mařenu.

Mařenha. Ne, ne, to se nestane.

Vávra. Všecko je podepsané.

Vávra. Nemoudré děvče! Co ti to napadá, že se nechceš vdávat. Vždyť pak já vím, jak rádi se všecky hoiky vdávají.

Mařenka. Jen já né, milý strejčku. Před vdáváním, hroznou mám ošklivost.

Vávra. Aj bláznovství! Tomu, ty Mařenko, nerozumíš. Nech jen, až budení svoji, tvá ošklivost pomine.

Mařenka. Ach věřte, strejčku, že nepomine. Já vím, co ste mi všecko dobrého učinil. Vy ste se mne jako otec ujal, a mne k sobě vzal, když mojí rodiče umřeli. A za to chci vám věčně vděčná býti, chci vás za svého druhého otce uznati. Já bych ale jistotně umřela, kdybych si vás za muže vzíti musela.

Vávra. He he, jak nevinné jest toto děvče! V té případnosti, mé dítě, musím já tomu lépe rozumět. Ty si mně byla vždycky poslušné díle, a za to musím se o to starat, abych tě dobře zaopatřil. Jsi chudá, a nemáš žádných rodičů. Můj domek a několik tolarů budou tvé. Kdybych se byl dříve oženil, nebyla bys byla ta jediná, o kterou bych se byl musil starati. A proto sem sobě chtěl na tobě dobrou zinku vychovati. A při tom to zůstane. Já sem dal na kanceláři na tebe všecko zapsat. Nynčkyn pudu ještě k panu faráři, aby nás v neděli z kazatelnice ohlásil. A pak uvidíš, jak já budu při svadbě tancovat.

Mařenka (po straně). Já nevím, co mám na to odpovgdít.

Vávra. Nyní di domu, mé dítě! a počkej, až přijdu nazpátek. Ještě jedno! Až půjde Mikeš okolo a bude k tobě do okna brejlit, tedy se na něho, jak náleží, zamrač. Nevěř mu. Mlynáři jsou šelmy, on nic dobrého neobmejšlí.

Mařenka. Strejčku, vy mu děláte istotně křivdu. Jeho rodiče jsou poctiví a dobří lidé, vy ste to sám často pravil.

Vávra. To je pravda. Staří su předobří lidé. Taky Andulka je hodné děvče. Ale ten střeštěný Mikeš má něco v svém obličeji, co je mi hrozně protivný. Já sem mu nadarmo dům náš nezapověděl. Dej jen pozor, jak ukrutný a hrozný oči dělá, když se na tebe podívá, tak jako by, Pán Bůh s námi, jako by měl psotník.

Mařenka. To sem ještě nikdy nepozorovala.

Vávra. Nikdy? tím lip. To ti ale povídám, měj se před jeho očima na pozoru. A když se bude chtít na tebe podívat, obrať se od něho pryč, aspoň tak dlouho, dokud' nebude po svadbě. V manželském stavu nebude ti to tak mnoho moct škodit.

Mařenka (pro sebe). Strejček má dobře. Nebo mně se zdá, že sem se mu již až mnoho do očí podívala.

(Mařenka odejde. Mezi tím zacasté Jakub se mezi stromy ukázal.)

Vávra. Nyní budu tedy dělat, aby to jednou přišlo ku konci. Což pak nepravila, že mne jako strejčka ráda chce mít, ale jejím mužem býti nemám. Což pak ale, kdyby mne konečně ani jako svého muže, ani jako svého strejce nemilovala ? O kdybych jen o třidcet roků míň na zádech měl. Ach, vždyť- sem já švihný, čerstvý a obratný chlapík, kterej s každým holo-bratkem v stavu jest přes plot skočit. Šedesát let ale, šedesát let — o to je ngeo jiného.

Mladá žena, starý muž, Dobře to dělat němuž'. Toho máme příkladů dost, Že to plodí jen nesvornost.

Mařenka jest dobré dítě, Já jí znám již náležitě, Však kdyby se to nestalo, A já zůstal seděti? Křičeli by za mnou děti, Že se mi tak dobře stalo.