Jakub. Inu, svět je veliký. Nu já vás nebudu zdržovat. Snad máte ještě nějaké řízení? Jděte s Pánem Bohem! Já tu zatím počkám, a posadím se na

tuto lavici. (Posadí se před dflm na lavici.) Vávra. (Nevěda co si má pocit, k sobě.) Co !

on se nedá od mého domu odehnat? A já bych měl jít k faráři? Co si počnu, abych ho odtud dostal? Příteli, vy se zde opozdíte. Nechceteli v hospodě přes noc zůstat, zde nedostanete nikdež žádný nocleh.

Jakub. To sem již zkusil.

Vávra. Tedy jděte do hospody, já za vás zaplatím. Mnoho-li chcete? (vy-

táhne pytlíček.)

Jakub. Já nepotřebuji žádných peněz.

Vávra (pro sebe). Ten chlap mne ještě zblázní, (k Jakubovi.) Víteli vy co? Já jdu nyní k panu faráři. Poďte se mnou. Snad vás nechá v své stodole spát.

Jakub. Tam by mne bylo zima. Já jsem zvyklý v teple spát.

Vávra (pro sebe). I toť je vněm zlý duch zašitý. Já s ním musím přísně nakládat. (K Jakubovi zlostně.) Nyní slyšte, já k vám naposledy mluvím. Toto stavení je mé stavení, a tato lavice je má lavice, a vy zde nemáte nic co hledat, nic co poroučet. Kliďte se odtuď SVOU CeStOU. (Jakub zůstane sedět a

smšjo se mu do očí.) I u sta hromů! Mně se neposmívejte! sice vám uká-

Předešli. Bartoň s lopatou a s motykou.

Bartoň. Dobrý večer, sousede! Co to tu máš za rozepři? co jsou to za vády?

Vávra. Dobře že přicházíš. Podívej se na toho nezdvořilého člověka! Jak tu sedí, jakoby ta lavice jeho byla. Bartoň. Aj nebuď tak prchlý. Ublížil ti v něčem, že mu nedáš na ni sedět? Vávra. Arci že mně ublížil. Jakub. A jak vy to můžete mluvit?

Přijda starého sem prosil, Aby mně nocleh dal, On ale mně teď pohrozil, Abych šel ze vsi dál.

Já jsem celý unavený, Nemohu víc jíti. Nad tím jsa on rozhořčeny, Počal se vaditi.

Však to nemůž' jinače být, Uhodném oba lehce, V domě jest jeho poklad skryt, Peníze též i děvče.

Bartoš. Pfy! Tys mu toho neměl ode-přiti. Tvůj dům jest prostranný, a jsi sám s svou tetou.

Vávra. Aj co! ty nevíš, co já vím.

Bartoň. Mnoho tu nebude potřebí vědět. Však já již pozoruji, co má být. Ty žádnému nevěříš, a máš každého v podezření. A ten člověk má, jak náleží, poctivý obličej. Nechcete u mne zůstat?

Jakub. O s radostí.

Vávra (uše k Bartoňovi). Sousede! dělej, co chceš, dej ale na svou Andulku pozor.

Bartoň. O to se mne nech starat.

Vávra. Pro mne si ho tedy sebou vezmi. Nyní sem rád, že mohu odejít. (K Jakubovi.) Dobrou noo s vaším uměním.

Víte vy to? (Odejde.)

(Dokončení.)

Kdo je to »kočičí bába« ? Zeptejte se na Táborskú a na Písecku a každé dítě Vám to poví. Ve vsi najednou hrozný rámus! Co se děje, co se stalo, hoří? Nehoří, nic se nestalo, jen kočky bolestí mňoukají a mňoukají lidé, staří, mladí, hlavně ta dětská havěť, všecko ukryto, za vraty, ve vikýři, v kabřinci, v hrádích, ve chlévě, a tak, jak kdo může,