aby ho bába se šklebící, v otrhaných šatech, s nůší na zádech, rozzlobená, rozčertená neviděla. A to hubuje, láteří, zvláště když zahlédne, že někdo kočku tahá za uši, za ocas, až žalostně mňouká, že jí žertem nese k rybníku, že ji utopí, že jí spálí, uškrtí, když ji nosí pod paždí: »Ty nezvedenče, ty šibeničníku, to tě škola vychovala, jakýho's, to mělo, roz-pouště, učitele? Počkej ty potvorníku nezdárná, já půjdu pro pana fíra k četníkům, oni tě v želízkách povedou do Milíska na soud. Ubohý zvířátko! Čič, kočičko, chytej myši, kde jen která tebe slyší . . . Čičiči.< lísá se bába ke kočce, kterou ji Jindřich šenkýřů nadhodil, »Gí-čí-čí — bába — ko-čí-čí!« zazní jednohlasně rozpustilý sbor celý táhlým zpě-vavým výsměškem. A do toho: miňaum — fraúm — míňa-míňa-míoauímím«, až uši zalehají. »Bando, neřádi, neřádský, lůzo selská i podružská, te-remtete basama kuťa hárá — patrol, četníci, kde jste, vy jste od toho, aby se netrápilo zvíře i nesužoval člověk. Já jdu pro četníky, ti vám posvítí, zač je toho loket; mají želízka, aby odvedli k soudu a do kriminálu lumpy, zloděje, cikány a světoběžníky.« »Babičko,« někdo volá, »zajděte k nám, leží naše babička, má růži, polekujte ji, vy to umíte!« — »Hned, pantáto Mikátůj, jen co natrhám v zahrádce žluté kytky. Vědí, pantáto, já dostávám od paní ředitelky na Žďákově kytky a tady taky, donesu je panímámě v dolejší hospodě, co jí umřel, chudince úbohej, jediný syn dědic, a ona to posílá, sama se hnouti nemůže pro bolesti v nohou, na hrob synáčkovi, jedináčkovi, svýmu Jeníčkovi, jak tam za něho oroduje na pomníku s rukama sepjatýma Panenka Maria . . . Tak ty kytky natrhám, donesu je panímámě, ona mi dá živobytí i dvacítník halíř a přijdu.« Za chvilku: »Už jsem tu, panímáno. Co pak je to za hlouposti! Kdo pak by si ve žních, když je nejvíc pilno na poli, vojáků panáků na polích, kdo pak by si polehoval. Kakramente, babičko, nahoru... No, no, bolí, bolí. A kde? To je nádcha, růže. Děti, ztraťte se, co tu čumíte? Tak s pomocí Boží: f f t Pána Boha všemohoucího za pomoc žádám, Marie Panny, abych mohla zahnat nátku s růží, žravou, pálivou a podbíravou. Si-li z vody, di do vody! Si-li z větru, di do větru! Si-li z moře, di do moře! Di na horu Oliveckou. Tam sou tři studnice: první z vodou, druhá z vínem, třetí pudeš do žluči! K tomu mi dopomáhej f Bůh Otec f Bůh Syn f Bůh Duch Svatý, amen, amen, amen!« Teď se noha nakouří s růží svěcenou, dá se placka z černý žitný mouky, nesmí máslo do vody!«

* Musejní společnost okresu humpolecMho vydala toto prohlášení: Proti agentům, překupníkům a soukromým sběratelům starožitností českých! Musejní společnost okresu humpoleckého, jež obrala si za úkol zachraňovati starožitné památky všeho života lidu městského i venkovského v celém okres a našem, přichází ve vážné chvíli ke všemu — minulosti naší mi-