hnědé a nikdy dlouhé. Z pod nízkého čela dívalo se vesele do světa dvé očí, plných dobroty a šelmovství, když se Václav dostal do ohně. Oděn býval vždy čistě. Když měl naspěch, měl dlouhý kabát hřebíčkové barvy a starého střihu oblečený jen na jednom rameni. Hlavu kryl měkký klobouk s větší prohýbavou střechou a za ním kytku a v pravé ruce hůl s pletenou rukovětí, jak ji kdysi družbové nosívali. Byl vytrvalý a rychlý chodec. Pro rychlou chůzi byl posílán na známá jemu místa, ovšem se vzkazy jen písemnými. Do Trutnova chodil za 5 kr. pro cicvárové semínko, dobré tři hodiny.

Nejpozoruhodnější byla jeho řeč, kterou si sám vytvořil, z níž ukázku podal Dr. Řezníček. Obdařen dobrým sluchem, rozuměl Kábrt všemu, o čem se s ním rozmlouvalo a odpovídal správně na všecky otázky, ovšem jen svým nářečím. Každý dospělejší a starší muž byl »teje« (strejc), ženská »teta«, mladík byl »hoch«. Ženská, která se k němu chovala vlídně byla: fan teta (fajn), zlá byla: křen teta. Učitel byl »bé«. Řídící učitel, kterým byl tehdáž Jan Smetana, bratranec slavného skladatele, byl »tejc bé«, mladší pak »hoch bé«. Nejpodivnějším bylo, že kněžím říkal »satan« a proto také nazýval Roketniei, zněmčenou osadu u Trutnova, »satan jese« (satan v lese), poněvadž kolem fary byl malý lesík. Úpičtí kaplani, které to mrzívalo, dávali si s Václavem práci, aby mu toto pojmenování odvykli. Slabikovali mu slova: »děkan« a »kaplan«, ukazujíce mu desetník, který měl po správném vyslovení slov těch obdržeti. Václav slabikoval: k-a, ka, pla-, plan; nyní měl říci: »kaplan«, však jako když z děla vystřelí, vyřítilo se Václavovi, jenž toužebně pošilhával po desetníku, z úst: »Hoch satan« (mladý kněz, kaplan), ' na rozdíl od : tejc-satan (děkan). Odkud asi Kábrt se tohoto pojmenování dobral? Nebyl nikdy proti kněžím, chodil do kostela a vToce 1866 obořil se vyhrožuje pěstmi na Prušáky, kteří zacházeli surově s tehdejším děkanem. Kupec byl »fafedum« a aby rozlišoval, nazýval kupectví v novém domě Josefa Nyklíčka (»U pernikářů«) »fafedum fan« (fajn, pěkný) a kupectví Ant. Nyklíčka (»U mydlářů«) »fafednm hop«, poněvadž se chodilo do krámu po schůdkách.

Zamilovaným útulkem byly mu mlýny, jež nazýval ni-ni-ní, předesílaje počet složení, jimž říkal »čap-čap«. »Pět čap-čap ni-ni-ní« byl název pro Úpici, kde stával největší v okolí mlýn Zárubův, nazývaný též »velký«, jenž měl pět složení. Dle počtu čap-čap vědělo se, mluví-li Václav o mlýně v Havlovicích, v Radci aneb v Suchovršicích.

Byl velký milovník kávy a jako milovník čistoty míval rád, aby byla podána v pěkném hrníčku. Hrníčku říkal čep (střep) a chtěl-li se mu kdo zavděčiti, podal mu kávu v pěkném šálečku na pěkné misce a cukr na zvláštní mističce. Tu zářil radostí, měl-li »fan čep«, nedotkl se však sebe lepší kávy v hliněném neb »punclovém« hrnku, to byl pak >báto (bláto, ošklivý) čep« a hospodyně klesla na »křen tetu«.

Rovněž zvláštní byla jeho početní soustava. Počítal do devíti a to : Jeden, dva, tři atd. až šest, místo sedm říkal »šest a jeden« a místa čtrnáct »třináct a jedna«. Namáhal jsem se dosti, slabikuje s ním »sedům«,