str. 298
Lipironeus:
Ach ach, srdce mé bolesti
plné,
Onot naříká tak přenáramně, Neb jakožto zajaté Cupido tvé dítě, Velmi tormentyruje.
Venus:
Ach slyším dobře, a již po druhý Ptám se tebe, kdo jsi ty takový? Ješto se ozejváš, Na mně odvoláváš, Příčiny nepovídáš.
Lipironeus:
Nyníť já Venuše před
trůnem tvým,
Na koho žaluji, hned oznámím, Pohleď, jak Cupido Srdce mé ranilo, Do nemoci přivedlo.
Venus:
Nie mně víceji trápiti nemůž', Jako že se ptám několikrát juž, Jaká jest příčina, Neb odkud taková Pochází ta žalost tvá.
Lipironeus:
Ach ptášli se mně, Venuše
paní,
Kdo jest původ mého naříkání A největší vinna, Zármutku příčina, : Odkud jesti žalost má?
Nesmírná širokost světa zdraví Jest mého opravdové vězeni, Nemoc, sen, nespaní, V těžkém zarmoucení Postaveného čini.
Láska, láska, všech am^ntů paní, Tat jedné dámy mně vězněm činí. Mocí svou svázala, Šípem svým zranila. Až do srdce pronikla.
Neb jakžto plápolá ohněm Aethna, Mohu říci neb jest věc podobná, Srdce každé chvíle Hoří ve mne stále, Však vždy zůstává celé.
O těžký zármutku, o žalosti!
I kdož takový skrotí bolesti? ' Ježto člověk žádný,
Neptunus pán vzácný, Není odvrátit mocný.
Žádného krom tvé Venuše paní Očekávám ještě slitování,
Což jestli dopřeješ,
Prozbě neodepřeš,
Od smrti mi spomůžeš.
O kráso, kráso, dokonalosti, O jedné spanilé dámy cnosti, Kterak trápit zdraví, Jsouce mdlé postavy. Máte tak velké moci.
Sám Amor ještě v postavě vaší Skrz cnosti vaše stálost mou skouší, O Bože, trápení Dosti buď dnem noci, Zbaveny jsem všech mocí.
Vidíš ovšem tehdy, Venus paní, Víš, kdo mého původ naříkání, Kdo největší vinna, Bolesti příčina, Staniž mi se odměna.
Venus:
Jakouž ty pomoc ode mně žádáS, Zdaliž lásku v své nenávisti máš, Že mne nemůž' více Snášeti tvé srdce, Ale vypuditi chce.
Jáť jsem bohyně vzáctná milosti, Jestli že lásku v tvojí žalosti Vyhnat chceš od sebe, Kterak proti sobě Mohu já Venus býti.
Lipironeus:
Nechciťjá, Venus, pozbýti
lásky,
Než dožit žádám při dámě krásný, Učiň, áť jest onna '. ¦
Ke mně nachýlena A rovné bolesti má.
Venus:
Jestli že jsou tvé velké bolesti, Nežádejž takových jí těžkostí. Jestli ji miluje A víc nežli sobě, Jakž mluvíš, přeje srdce:
Není víc slušná, by tvé bolesti, Měly zahnat drahého těžkosti, Miluj patiencí, Nechej lamentací, Nemohuť dát pomoci.
Jestli že přeješ dámě tak mnoho, Nebudeš ji, vím,, žádati toho, Nechť raděj tvá žalost, Zažene tvou těžkost, A čin sám k ní svou žádost.
|
|
|
|
|
|