str. 303

hospodáři hojnost ovoce, dítkám jeho příhodné místo ke hrám a dobytku čerstvou travnatou píci.

Vše, co tuto jsem napsal, týká se jen stavení rolnických a nikoliv stavení do"mkářů nebo podruhů, kterážto stavení nemají již jednostejného rázu. Stavení rolnická mají svá zvláštní jména, která přecházejí na každého majitele, tak že následkem toho má skoro každý majitel dvě jména a sice jedno po dvoře a jedno svoje vlastní, totiž příjmení. Jménem po dvoře zovou každého jeho spoluobčané, ano i obyvatelé okolních vesnic. Tak ku př. někde ve dvoře říkají »u Vrtíků« a majitel dvora toho nazývá se následkem toho Vrtík, nechť jest jeho příjmení jakékoliv. Málokdy se stává, že se jméno dvora zamění jménem nového majitele. Tato jména po dvorech jsou bud1 příjmením dávných majitelů nebo i přezdívkou.

Směs.

* Píseň: Kam pak jedeš, můj Honzíčku. K písni zaznamenané p. F. Homolkou v č. 2. Českého Lidu r. XIX. zasílám podobnou, kterou jsem v mládí slýchával v Chlumci n. G. od »bláznivého Loudy« (asi v letech osmdesátých), jenž píseň doprovázel na »libozvuk«, známý nástroj, kde kovové plátky různé délky naladěny na určité tóny a na němž zvuky dřevěnou paličkou se vyluzovaly : »Kam pak jedeš, můj Honzíčku, kam pak jedeš? (Rozhorleně.) Nemusíš vědět. Však ty mě to přec povíš, až se na mě udobříš, kam pak jedeš? Jedu do Prahy. Vem mně sebou, můj Honzíčku, vem mně sebou. Nemusíš tam bejt. Však ty mně tam přec vezmeš, až se na mně ohlídneš, vem mně sebou. Tak si sedni v zadu na rozvoru. Na rozvoru to já nechci, na rozvoru to já nechci. Tak si sedni, ale nepoeuchej slámu. Co to vezeš, můj Honzíčku, co to vezeš? Nemusíš vedet. Však ty mně to přec povíš, až se na mě udobříš, co to vezeš? Vezu hrušky. Dej mi jednu, můj Honzíčku, dej mi jednu. Nemusíš všecko mít. Však ty mně ji přece dáš, až se na mě podíváš, dej mi jednu. Tak si vem tu nakousnutou. Nakousnutou tu já nechci, nakousnutou tu já nechci, dej mi pěknou žlutou. Tak si ji vem a dej mi pokoj. A. Martínek v Jičíně.
* Kocanky (svěcené kočičky) při kladení základního kamene. Kocanek se užívalo při kladení základního kamene. V Kateřinkách u Opavy položili svěcené kocanky na základní kámen a hospodář kropě jej svěcenou vodou, říkal: »Když Babylonskou věž stavěli, na Pána Boha zapomněli, spad' jim vršek každou noc, měli práce moc a moc. My jsme kámen založili, Boha ctíme každou chvíli, chcem, by naše práce s neštěstím se nepotkaly.« Jak domluvil, klepal třikrát na kámen, aby Bůh Otec, Syn a Duch sv. chránili stavení od uhození a jiného neštěstí. Na konec měřítkem (»colštokem«) zatahovali kámen a kdo z přítomných tak učinil, tomu bylo dáti »murařům« (zedníkům) na počastnou. Jan Vyhlídal.