Mile povznášející dojem působen pohledem na vyparáděná, pestrá košťata, jež míhají se cestou na ramenou hochů. V šedé, jednotvárně zbarvené přírodě, která dosud v nehybnosti své ještě nemá skoro zdání o budoucím svém šatě a květech, čiperně ve výrazném kontrastu se pohybuje uměle proutím zobrazená, zpestřená lidská naděje s vlajícími fá-bory a umělými růžemi. V kostele pak nezvyklé oko překvapeno pravým lesem štíhlých, pestrobarevně vyšňořených košťat, jež vyplňují prostor mezi lavicemi, a z nichž některé sáhají až ku stropu kostela. (Lustry vytaženy až ke stropu.) Živě zelené vršky čerstvých jalovců pěkně oku lahodí nad žlutohnědým okolkem suchého dubového listí. Co chvilka ozývá se šustot v korunách košťat, způsobený suchým dubovým listím, když některý nosič schválně koště zdvihá, aby se zdálo vyšší, nebo jím otočí, aby fábory na něm pěkně se rozložily. Slyšeti ob čas též zadunění pozdvihovaného koštěte, cítiti vůni čerstvé střemchy a jiných proutků. Hluk ve vršcích košťat se vzmáhá, když kněz od oltáře košťata kaditelnicí kouří: kde kdo nahýbá koště k oltáři. Po ukončené mši nastává na náměstí pravá spleť a hemžení košťat i lidí: začalo lupání známých svěcenými proutky.

V Nadějkově koště bez jalovce není myslitelno, v Sušici však a v okolí jalovec v koštěti jest majiteli příhanou. Za mého dětství straší-vali nás velcí: »Takhle v Milevsku, tam byste s dlouhými košťaty nepochodili. Tam před kostelem u špalku stojí kostelník a hrobař se sekyrami, a kdo má delší koště než je člověk, tomu je přetnou.« Dle zaručeného sdělení také to kdysi skutečně tak bylo. Dávno již nosí v Milevsku košťata nízká bez jakéhokoli okázalého vystrojení. Po nastalém převratu vyskytl se v kostele milevském přece jeden s dlouhým koštětem mezi ostatními nízkými. Smáli se mu, ale on se bránil (zmínkou, že se kočičky a pruty ze svěcených košťat zastrkují na Velký pátek do polí, aby tak vysoko obilí vyrostlo): »Náš strejček měl dlouhé žito, a proto napřesrok udělám si ještě delší koště, aby strejček měl žito ještě delší.«

Kuchařské knihy staročeské podávají návody (kromě jiného) také, jak strojiti jídla velikonoční, oblíbená mezi lidem českým: mazance, ji-dášky, jeřábky na zelený čtvrtek, beránky skutečné i pečené z těsta a p. Zvláštní obyčej zapisuje kuchařská kniha, vydaná od známého alchymisty staročeského Bavora Rodovského mladšího z Hustiřan. Podává zevrubný a názorný recept, jak hospodyňky staročeské chystaly na velikonoce pro oběd na hod velikonoční složité pečivo, s vybranou výzdobou. Stavěli staří při hodokvasech pro podívanou všelijaké strojenosti, »šauesen« to