Pravit, Praděd a pan Rania, Bohdal, Prunclík na Praze živ.*) Žádný, se Mrňourku nediv. On se na Drdu spoléhá, že mu taky kus chleba dá. Kdyt jest nám známo, že panna bohatá je hlaďoučká, dokud1 ji máma hladí, a když se od matky dostane, sotva pro špínu hledí. A náš pan Měřička praví: Sedům ěeskejeh, ošum českejch, to dělá hromadu, čtyrycet pět krejcarů, půl tolaru. A vy, Macurko, mé dítě! Vy se Mrňourkovi líbíte. I ta vaše postava, že jste hodná osoba, po předu i po zadu, že máte hezkou zástěru. Mrňourku, můj milej! Pán Bůh ti požehnej. Pán Bůh ti. Bůh ti, Bůh ti, Pán Bůh ti požehnej. Macurko, má milá, Pán Bůh ti požehná, Pán Bůh ti, Bůh ti, Bůh ti, Pán Bůh ti požehná. Hrajte, muzikanti, z provoda, ať je hudba veselá, tato srdce spojená. —

Na to hudebníci hráli do kola, a mládenci s pannami potancovali chvilku okolo májky a zpívali následující píseň svatební: Už je to uděláno, už je to hotovo. Panímáma dovolila. Co je komu do toho. Chvála Pánu Bohu, chvála Pánu Bohu! Už má ženu. Jak ženu dostane, tak doma zůstane. Chvála Pánu Bohu! Chvála Pánu Bohu! Už má ženu.

Po tanci plampaö pravil: Milí mládenci a muži! Mrňourek radosť má, žalosť má, veselosť si koupí. Jak on tě, Macurko, přece nezarmoutí. Buď, Mrňourku vesel, třebas zrno nesel. Křivánek neseje, přec zpívá vesele. Ať si otrhánek, drž si (dnes) v ruce džbánek, žbánek pěkný, zelený, pivíčko v něm červený. Pívali vaši, pí ty taky, zůstali dlužni, zůstaň ty taky. Propí všecko, co můžeš, nebude soudu, když umřeš. Milí Braši! Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová; směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne. Mrňourku! co na tom světě vypiješ a sníš, jenom o tom zvíš. Co po tobě ostane, Bůh ví kdo to dostane. Co člověku prospěje, by získal celý svět, než se člověk naděje, opadne jako květ. Tak dí náš Franta outrata, když mu otvírají vrata. Proto Mrňourek bryndá až do bílého rána.

Dudácká: Lidé se ptajou, komu to hrajou. Mrňourkovi (v. Kotlářovi), kocourkovi (v. hubárovi). Nic se neptejte, jenom mu hřejte, mrňourkovi (Kotlářovi), kocourkovi (hubárovi). Co ti, Víte, Hanuši, mám říci do uší? Milý Víte ! Mladosť radosť, nedá dorost. Nebyl Venda patnáct let, juž měl děvčat přes dvacet, musel bídně zemřít, z toho světa sejít. Víte! miluj střídmost, chceš-li dojít radosť. Ty, Hanuši, bejvej doma, nechoď nikam, seď u kamen jako cikán. Jen ženě dříví sekej, chceš-li mít oběd měkkej. Vem si příklad na Slabochu. Slaboch hodnou Majku má, s kterou se vždy vychloubá, že je dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to nám povídá. Studenou vodou chléb zadělává, on jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnému kus. Muži vinu dává, že přej dříví naštípal křivý, že má k chlebu rovné býti, suky žádné nemá míti, z toho jej viní. Když přijde ke mně, praví: Pořádek u vás, ten není u nás. Jeden střevíc pod lavicí, druhý v řezací stolici. To není u vás. Co vám víc povím : Bílá jak komín, sukni nosí k jedné straně, od šátku