roty. Protož dámy, selky, slečny, pějte se mnou do noty: »Ať se nosí v celém světě ty suknové kalhoty!« Af je nosí nóbl dámy — panské, kuchty z kuchyně. At je nosí čupr holky, děvečky i hokyně.« ... Už dost, dost. Utíkáme od této šiřitelky »národní« poesie . . .

Zadívejme se na skutečnou pout Josefskou tak před 50 lety na náměstí Josefském. Jindy a nyní, jak zavedl rubriku v Národních Listech Zíbrt. Jindy bývala pout slavena jinak. Poučuje o tom názorný obrázek Ant. Gareise, který nám pro Český Lid z přebohaté sbírky svojí zapůjčil přítel redaktora Českého Lidu, spisovatel p. Jan Dotřel. V pozadí kostelík sv. Josefa. Jiný kroj a stroj. Preclikáři, pekař s obrovským rohlíkem, »vor-ličkář« na zemi s kostkou, učedníci, vojáci, šviháci tehdejší, prodavači točivých bukačů — všecko se hemží v pestré směsici, s rázovitostí pražského života pouličního před padesáti lety . . . Srovnáváme, pozorujeme. Byl jiný čas, byl jiný věk, ten se nevrátí hned!

VPoselkyni starých příběhův českých k r. 1682 vypravuje Beckovský lidové pověsti o Žižkovi: Nedaleko městečka Borovan spatřují se zděný Boží muka, pod jménem sv. Jana Křtitele obyčejem církve katolické posvěcený a uprostřed těch Božích muk spatřuje se obraz sv. Jana Křtitele i také následující (latinský) nápis: Toto místo od dávních oasův zlé pověsti, na kterém Jan Žižka z Trocnova se narodil, nyní k větší cti narození sv. Jana Křtitele, předchůdce Krista Pána, jest posvěceno léta Páně 1682. A tyto Boží muka postaviti dal Konrád příjmením Fišer, probošt kanovníkův řeholních v Borovanech. Podle těch Božích muk stál veliký starý dub, vnitř při zemi od pastevcův za starých let všechen vypálený, do kterého matka Jana Žižky, nešťastného vlastence našeho, vešla a v něm synáčka svýho Jana Žižku porodila.

Ten pak dub, v kterým se on Jan Žižka narodil, již jmenovaný Konrád, borovanský probošt, poručil podtíti, všecky větve oklestiti a spáliti, protože mnozí kováři, zámečníci, tesařové i jiní na tento dub často lezli, větve usekávali, z nich k svým kladivám, k sekerám rukověti dělali a pověreoně tomu věřili, že skrze ty rukověti oni řemeslníci větší síly nabývají. Špalek dosti dlouhý a tlustý od toho dubu při těch Božích mukách sv. Jana Křtitele viděl jsem léta 1700. na zemi ležeti, také kde sídlo- a obydlí rodičův téhož nešťastného Žižky tehdáž stálo, viděl jsem toliko zříceniny a nedaleko od nich dvůr řeholních kanovníkův borovanských. Ten ostatní dubový špalek také k spálení rozsekán byl; od něho díl dřeva odťatý do Prahy jsem sebou přivezl.