Tak již co žena vyjde z komory mezi hosty a s těmi ven na rosu tančit. První ji vyvede muž, pak družba, starejší, družičky a pak již kdo jen chce, ať zvaný nebo nezvaný, jen když dá do basy čtverák a zazpívá si krátkou písničku, již mu pak muzikanti zahrají, n. př.:

A podobných víc. Rosa bývá vždy večer, a kdo může, pospíchá na ni, obzvláště mládež, těšíc se, že si nějakou zazpívá a nějaké naučí... Po rose bývá večeře trvající pozdě do noci. Ke konci pak vyjde ještě nevěsta, vezmouc radostník s plachtou na záda, na stůl, kde se třikráte obrátí a podá potom starejšímu, který ho mezi hosty rozdělí.

Druhého dne přinese matka mladé hospodyni hrnec polévky, talíř kaše a nudlí, hríató a uvařené kuře. Proto říkají »jidě s kuraťom«. Toto je už na kousky pokrájené a jen nejbližší příbuzní se k tomu pozvou. Stehýnka dostanou mludomanželé, o ostatní se hosti trhají, aby každý dostal co nejvíc.

Potom chodí mladá žínka od doma k domu k příbuzným a známým, dávajíc krájet radostník se slovy: »Donesla j som vám z mójho radostníka«. Za peníze, které za to shromáždí, koupí si nějaký šat, bucf sukní, fertuchu, nebo čepec.

Tím končí obyčeje svatební, které však snad ani ve dvou vesni- . cích nejsou úplně stejné, právě tak jako i kroj a nářečí se všude, třeba jen v maličkostech od sebe liší. Tak k. p. při loučení se s rodičemi drží mladomanžela hořící svíce a s těmi i odjíždějí do nového domova. Kterému svíce dříve shasne, ten prý dřív zemře.

Svatební obyčeje při svatbě v Kóosi jsou prý ale »zo všetkých najkrajšie«; kdo by tomu nechtěl věřit, pro toho mají »naši súsedi« jen shovívavý úsměv a lakonickou odpověď: »Jako robil náš otec a náš starý (děd), tak budeme robiť aj my.«

Máme zachovány v rozmanitých obměnách staré artikule, cechovní řády krejčovské, jež přesně a přísně stanoví všecko o osobách a díle počestného řemesla krejčovského. Řády tyto jsou vážné, obřadné a jaksi slavnostně předpisují čechmistrovi i členům, co nařízeno starými privilegiemi a pozdějšími dodatky.