str. 425
Karel. Ten nebohý chlapec snad do smrti z toho skoku památku měl. Otec. Milé dítky, hrůza je o něm povídat. Ten muž, kterého dům se znal, byl velmi divoký. Když druzí pacholíci, kteří jeho děti byli, a jeho divokosti již často zkusili, všickni utekli, a nešťastný skočec ještě v potoku seděl, přišelf ten divoký člověk, a vytrhl raněného chlapce za vlasy z potoka. Poď sem, mladý žháři, zkřikl. Již je po mém statku a a jmění. Ty musíš s ním shořet, a —
Johanka. Nepovídají dále, otče, prosím, není možná poslouchat. Nebohé nešťastné dítě do ohně vhodit, upálit!'— I to-muť divokému muži se nemohlo na věky do.bře dít — Jaká to ohavnost! — nebohé, nešťastné dítě upálit! Totě přesmutný příběh. Pěkná hra je to!
Fridrich. Toť se tomu muži nemohlo prominout. Pacholík byl za opovážlivý skok dosti potrestán, proto že sobě sám neštěstí způsobil, a nohu spálil.
Otec. Než pomyslte, dítky ! Když člověk dům a dvůr ztratí, by byl sebe tišší, může se zapomenout ?
Karel. Však povídali, ne-mejlímli se, že vítr jiskra na doskovou střechu zavál, a zapálil.
Fridrich. I arci! Tedyť ten nebohý chlapec tím vinen nebyl, neb nemohl větru zapovědít, aby nevál.
Karel. I! Máť každý na sebe pozor dát, aby trestu nezasloužil. To sobě mnohokrát za den když proviní, odbejvat . . .
Žádáte snad zvědět, jak se nebohému pacholíku dále vedlo? Promluvil otec.
Johanka. I milý otče, jestli ho ten divoký muž do ohně vhodil, jakž se k tomu měl, tedyf přebídně shořel. A prosím, aby mi nic víc o tom nepovídali, sic se mi bude o tom' ukrutném příběhu v noci zdát, a budu nepokojně spát. Otec. Vezměmeť zas obrázek. Zdá se mi, že to bylo někde stranou v koutě, kde děti tu hru konali. Vidímť chatrné domy, a roztrhané doskové střechy.
