V prvním desítiletí minulého století přivandroval do Skalický r. 1789 rodilý kovářský tovaryš Josef Steidler, pocházející z krkonošské Svobody (Freibeitu), a byl přijat do díla v tamní panské kovárně. Statný kovář záhy zde zdomácněl. Rychle se počeštil a byl stejně obratný v řemesle jako v životě, ve 23. roce svého věku byl již panským kovářem ve Ska-ličce sám a bral si za choť Rozálii, dvacetiletou dceru skalického měšťana Františka Rinta z č. 187. Byl to bodrý, přičinlivý a podnikavý muž, brzy těšící se všeobecné přízni a důvěře. Štěstí z cesty se nikdy nevyhnul, anobrž při každé příležitosti dal se jím obdařiti. Lidé mu přáli, zejména panští zřízenci z velkostatků Kateřiny Vilemíny, vévodkyně za-haňské, jíž tehdy Náchodsko náleželo. Byl s nimi ve přátelském styku, tak že ku př. ratibořickému štolbovi Josefu Panklovi, otci Boženy Němcové, byl při jeho sňatku dne 7. srpna 1820 ve Skalici svatebním svědkem a rodina jeho s rodinou Panklovou napotom udržovala stálé přátelské styky.

Josef Steidler byl nejenom dokonalý řemeslník, byl také znalcem dobytka a jeho nemocí, jež dovedl rozpoznati a léčiti, pročež býval také hledaným »kuršmídem'. V každém ohledu dovedl všeho kolem sebe vy-užitkovati a nějaký zisk pro sebe ze všeho si zjednati. Lenivého ducha a pohodlného těla nebyl nikdy a kuráž nescházela mu také.

Když počátkem let dvacátých minulého století moderním způsobem vystavena byla císařská silnice pražsko-vratislavská a když vedena byla na Náchod z Hradce přes Jaroměř a Skalici zrovna vedle panské kovárny ve Skaličee, tu mistr Josef Steidler od kovadliny odveden byl za »šenkýš-. Nová, široká a pohodlná silnice s důkladnými mosty, proud pocestných, formanů i kočárů z Hradce na Náchod a dále do Kladska putujících, rázem odvedla ze staré zemské stezky přes Slavětín ku Provodovu sem na cestu vinoucí se přes Skalici, kde následkem toho povstaly také nové poměry.

V panské kovárně ve Skaličee měli pořád plné ruce práce s kováním koní a správkami všelijak porouchaných povozů. A při tom na opravy čekající, panstvo, formani i služebnictvo jednomyslně toužili po nějaké dobré hospodě, jaké na blízku nebylo. Této potřebě mistr Steidler, jakmile ji vystihl, ihned hleděl vyhověti. Okamžitě poznal a pochopil, že by mu dobrý hostinec na hlučné silnici uprostřed mezi Náchodem a Jaroměří daleko více a při pohodlnějším zaměstnání vynášel, nežli co získal s kladivem v ruce při výhni a kovadlině v učouzené kovárně. Tady musil bušiti a na hospodě by jen čepičku smekal, hosty vítaje.

Zrovna vedle panské kovárny a poblíže farního kostela ve Skaličee při nové císařské silnici nacházela se smutná rozvalina »starého zámku«, v němž druhdy pánové na Skaličee sídlívali. Když páni Otmarové z Do-halic r. 1573 Skaličku prodali rodu Smiřických, kteří ji k panství náchodskému přivtělili, byl zámeček ve Skaličee zapomínán, vrchností neužíván, proto pustl, až r. 1717 byl rozbourán a staviva z něho použito jednak na novou stavbu kostela a jednak na přestavbu dvora, který tehdáž vyhořel. »Starý zámek« zůstával napotom po sto let zříceninou, až mistr