Spanilomyslný skalický fundatista František Hurdálek, chudý a vlastenecký kněz, měl pohřeb v sobotu dne 4. prosince 1847 a sice knížecí. Ke hrobu před hlavní dvéře skalického chrámu, kde nyní pod mladými lipami odpočívá, doprovozen byl celým krajem, želen jsa bohatými a oplakáván chudinou. Byl miláčkem všech, jsa zakladatelem štěstí mnohých. Tichý, skromný muž ten ctěn byl každým pro své spanilé ctnosti a zbožňován byl lidem, jemuž v České Skalici divadlo zřídil a pak je vedl a knihovnu proň založenou obětavě podporoval. Jak současníci vzpomínali, slavnějšího a smutnějšího pohřbu nad Hurdálkův nepamatovali. Nad rakví jeho slzeli mužové v důstojenství vysoko postavení, o vlast a lid zasloužilí a lid doprovázel ho v prosincové zimě na poslední cestě v takovém množství, že se do kostela a na hřbitov ani nevešel. V letech osmdesátých minulého století děkan náchodský, tehdáž mladý kněz a výtečný kazatel Josef Mach řečí svou s kazatelny nad rakví jeho o jeho působení, jež vždy bylo snahou pokoje, míru, krásy, svornosti a lásky k bližnímu, pohnul k slzám každého ze svých posluchačů. Spisovatel J. J. Melichar ukončil ve »Květech« otištěnou zprávu o jeho úmrtí verši, jež Hurdálka charakterisovaly:

Nová doba se svými změnami a úděly rychle hnala se přes Hurdálkův hrob, jejž milé mu kvítí brzy zdobiti přestalo. Hřbitov kolem farního skalického chrámu byl r. 1864 zrušen, Hurdálkův hrob jako všecky jiné se zemí srovnán a dnes těžko lze ve Skalici nalézti osobu, která by dovedla pověděti, kde je. Proto jsme uvedli, že se nachází před hlavními dveřmi farního chrámu.

Za fundatistu na »malou faru« ve Skaličce dostal se po něm vlastenec a spolubuditel jeho českého lidu, boušínský farář a spisovatel Josef Myslimír Ludvík, který však v noci na nový rok 1856 náhle zemřel a byl uložen vedle Hurdálka.

»Jiřinkové slavnosti« v České Skalici pominuly, zanikly, několik let na ně vzpomínáno, potom se o nich vypravovalo, ale časem na jejich hlavní pořadatele zapomínáno. Jak pamětníci a současníci jejich vymírali. Po dnes zbylí pamětníci jejich byli v době jejich ponejvíce teprve školáky.

Josef Steidler, který se podruhé oženil, aby polovici svých starostí o rodinu, o hostinec a hospodářství měl na koho složiti, zvolna věkem scházel, avšak hostinec jeho »u bílého lva« v letech padesátých dále kvetl. Nepřetržitě byl plný, hostě nejrozmanitější osobnosti. Steidler pro svou ochotu, bodrost a dobromyslnost byl hostinským nanejvýš oblíbeným a hostinec jeho byl svého druhu prvního řádu a v každém ohledu vzorným. Proto hledaným. Bytovali a jedli v něm knížata, hrabata, baroni, vysocí důstojníci, bohatci. Mezi nejčastější jeho hosty náležel každoročně vícekráte z Prahy do Broumova a zpět přejíždějící broumovský opat Dr. Jan N.