str. 34
13. Středověké honění ke kroužku a kvintana v cirkusu Bachově r. 1816.*)
Nejstarší doklad »honění ke kroužku« v Cechách máme z archivu Třeboňského. R. 1550 vdala se »paní Vorlická«. Slavili svatbu hlučně, s všelikou kratochvílí. Mezi jiným pořádán »potom večír mumraj a na zejtří k kroužku honění«.
Nechybíme snad daleko od pravdy, soudíme-li dle tohoto svědectví, že Cechové znali zábavu často jmenovanou, ne-li dříve, jistě na začátku XVI. stol. Že by na oné svatbě ponejprv v Čechách honili ke kroužku, nechtěli bychom dokazovati.
Zmíníme se hned na tomto místě o cizokrajné zábavě »běhání do* kvintany«, jež je s honěním ke kroužku příbuzná. Górnicki Polák má
0 ní zprávu, že prý Vlaši nejlépe dovedou běhati »do quintany, do pierá-cienia«. V poznámce čteme: »Kvintana byla to tarcza lub osoba drewnia-na, w która_ drzewcem trafiono.« Byl to terč neb osoba dřevěná, do které dřeveem se bodalo. Doklad staročeský zachován ve spisu rytíře Jana Dobřenského o koních (psán kolem r. 1550—1580). Staří prý učívali koně »všelijakým kunstům, jako: že jsou před velikými pány, když na ně vsedati, aneb dolů s nich ssedati měli, klekali. Někteří je naučili nádherně choditi, jako šlápí, mimochodem, k běhání do kroužku, kvin-tanu . . ., tak jakž komu potřeba ukazovala.« Jako u Górnického, tak
1 zde položeny obě zábavy vedle sebe. Při obou jezdili tedy na koních, buď kroužek na dřevco navlekujíce, bud dřeveem na zvláštní terč metajíce.
Honitby takové vystrojovali Čechové po vzoru cizozemském nádherně, slavně, jak vyrozumíváme z paměti, zapsané od Březana, že léta
*) »De Bach, der heute Samstag den 18. July 1826 die vorletzte, und Morgen die letzte Vorstellung giebt, stattet hiermit an einem hohen Adel und das verehrungswürdige Publikum für den so zahlreichen Zuspruch als gnädigen Bey-fali seinen wärmsten Dank ab, und das schmeichelhafte Andenken von den edlen Bewohnern Prags, dasz Sie seine Vorstellungen immer mit Zufriedenheit verlies-sen, wird ihm ewig eingeprägt bleiben; er empfielt sich daher ebenfalls dem gütigen Andenken seiner hochgeschätzen Gönner . . . verschiedene Ritter mit Lanzen, Wurfspiessen, Degen und Pistolen nach aufgesteckten Türken- oder Mohrenköpfen stechen, hauen, werfen und schiessen; jeder Ritter wird mit ganz vorzüglicher Accuratesse sein Pferd zum vorgesteckten Ziele zu führen wissen und die grösste Kunstfertigkeit im Ringrennen zeigen.«
|
