Václav. Chytil jsem ji do lahvice, a pak jsem ji tamhle vstrčil do rybníka. Lída. Ale vidíš, muži, mohťs počkat, ráda bych ji byla viděla. Jdi tai»

ještě pro ni, ukaž mi ji, než odejdem. Václav. Boj se Boha, ženo! což jí posud ještě nemáš dosti? chceš snad,

aby zase na nás sedla? Lída. Nikdy mi nic neuděláš k vůli, nic mi nepřeješ! (Pláče.)« Ach ou-

vej, ouvej, já nešťastná žena. Václav. Mlčíš mi, sice — (pohrozí jí holí) — Lída. Lidi, lidi, spaste duši! můj muž — ten — ten tyran, chce mě

zabit? Ženy (sbíhají se). Co se stalo? co tropíte, kmotře? vždycky jsme vás

měli za hodného! toho jsme se od vás nedali, že budete ženu bít! Václav. Já ji nebil, já jí jenom pohrozil. Ženy. A proč?

Václav. Chtěla vidět svoji bídu.

Ženy (s podivením). Svoji bídu? (k ženě) je to pravda? Lída. Pravda. Ženy (smích). Hahaha! (posměšně) Hleďte lidi, kmotru Lidu! chtěla vidět.

svoji bídu — hahaha! Jedna žena. Snad že se jí po ní stýště?

z podokapu chce do dýště — Sbor. Hahaha! Druhá žena. Ať se na ni podívá: chalupa bez došků,

na sebe nic, do sebe nic, dluhu také trošku! Sbor. Hahaha!

Lída. Nesmějte se, když nevíte, špatně vy mě rozumíte. Sbor. Hahaha! Jiřík, (jenž mezi tím byl přišel s muži jej provázejícími.)

vidím? připraven jsi na cestu. A hle! tvoje žena také. Mam ho-i

dlátě ?

Václav. Jdu do světa hledat svého štěstí, jež mi v té chalujje nekvěte. Jiřík. Do světa? a štěstí svého hledat? Aj toť máme spolu jeden cíl!:

Mně tu také štěstí nekvěte, jsem nuzák a proto mám se klidit. Václav. Vím, vím a však jsem také při tom byl.