Vaclav a Jiřík.

Nuzáci jsme sice oba, ale při tom poctiví, hledajíce těžkou prací perně sobě výživy. Od mladosti své jsme byli sousedé i přátelé; dobrého jsme neužili, za to dosti svízele.

Václav. Chceš-li, příteli, pojď se mnou. Jiřík. Půjdu. Spolu jsme se lopotili u bohatých veřejí: nuže tedy spolu také půjdem za svou nadějí, Jiřík (po straně.) Zúrodní-li mi se štěstím milé mé dvouklasí, nechť i přítele milého spolu také spasí.

Václav (po straně.) Přidruží-li se kde ke mně zaslíbené Štěstí, máť jej k cíli žádoucíma také spolu vésti. Jiřík a Václav. (Obejmou se.)

Přítelíčku můj! jenom důvěřuj: co se jedinému zmaří, dvěma nezřídka se zdaří, na to pamatuj. Sbor. Co se jedinému zmaří,

dvěma nezřídka se zdaří, na to pamatuj.

(Mezi tím přijde Kateřina, pod paždí nesouc bochník chleba.) Kateřina (k Václavovi.) Slyšela jsem právě od tvé ženy, že chceš do

světa; i přišla jsem, bych tě prvé ještě spatřila. Proč tak na kvap? Václav. Nemám zde co ztratit, a ve světě jenom získat mohu. Kateřina. Dejž Bůh štěstí! Zpomněla jsem také, že na cestě kousek

chleba lepší nežli kámen, a přinesla jsem vám bochníček; a několik

těch grošů, ježto jsem si stranou uložila, také vám se hodí ve světě. Václav. Díky, dobrá bratrová! tys naším často byla dobrým andělem. Kateřina. Nemluv o tom. Václav. Přijímám to rád, ale jen co půjčku, kterou bohdá věrně oplatit

neopomenu.

Kateřina. A ty Jiříku! snad nechceš také odejít? Jiřík. Ach nemožno mi zůstat! Kateřina. Nepozbývej naděje! jsi hodný, pracovitý, bohabojný hoch, ty

se mezi lidmi neztratíš. Je však starý dobrý obyčej — poprvé jdeš-

do širého světa: zdali pak tě někdo požehnal?