U Lachů.

Vypravuje se to o jedné dědině, snad to byl Brušperk, moravský Kocourkov. V jedné dědině neviděli ještě nikdy žáby. Jednou přihodilo se jednomu »dědiňákovi« (vesničan) z oné dědiny, že spatřil na pěšině, jež vedla z vesnice k lesu a močálovité louce, nějaké zvířátko, čile poskakovalo. Dědiňák běžel s novinou. Celá vesnice se »shrkla« kolem žáby a »konvisirovaJi« (vyšetřovali). Nebylo ani človíčka, který by řekl, co to je. Tu přišla jedna stará baba a pravila: »Nic, enym (jenom) budě třeba poslat' pro hlupého Jánka, ten bude isto věděř, co to je, bo un už byl raz ve mlýně a dva rázy v kostele.«; Hlupý Janek přišel, usmál se hlupě na hlupé ludi a pravil: »To je cosik a idě to kajsik.« (To je něco a jde to někam.)

Vypravují horníci posměšně o vesničanech, horalech nebo drota-rech: Opustil bezkydské lesy a přišel do města, kde bylo na ulicích stále plno lidí. Z vysokých komínů valil se ošklivý dým a na lidí sypaly se spousty sazí. Místo zpěvu ptactva zněl rachot strojů a dunění kladiv, a z vrat šachet hrnuli se lidé v cárech a černí jako ďábli. Zlákala ho Ostrava. Slyšel o penězích, které se tam vydělávají v dolech, a ulakomil se na ně. Vstoupil do práce na šachtu. Spustili ho v kleci poprvé dolů do jámy. jež zela k nebi otvorem černějším než nejtmavější noc v bezkydských lesích. Klec řítila se do šachty, jako bys mrštil kámen dolů s nejvyššího smrku na Lysé. Marně si dodával zmužilosti v té ohromné tmě hluboko pod zemí. Někde daleko trhali uhlí dynamitem, založili a zapálili. Ozvala se rána, prolétla bludištěm podzemních chodeb a dorazila až k němu. Zdálo se mu, že to v základech boří se svět. Ani nejstrašnější úder blesku, který nejvyšší a nejmohutnější jedle vyvracel z kořenů, jako když trávu vyškubneš, ho tak nepolekal. Vrhl se před dozorci na kolena, sepjal ruce: »Ludkove, prosim vas, pro všecky svate, pomožte mi navrch, ja se vam odvděčím, dyť mi něni potřeba, abych tu robil, dyť ja mam doma chalupu a kus póla. Pro Boha vas prosim, pomožte mi na slunko Boží!« — Plazil se po kolenou, rozdal horníkům všechen svůj chléb a všechny peníze a se sepjatýma rukama žebronil v pláči, aby ho vytáhli nahoru. »Dyby mi enem Pan Buh dopřál viďet ešče raz to Boži slunečko, už se tu ani neukážu, enem dybych se ešče