dostal živy na světlo Boži, už mě tu jakživa nikdo něuvidi.« Vytáhli ho »navrch«. Sluníčko zářilo až milo. Dělníci se posmívali »hlupému dědiňakovi«, ale on si toho nevšímal, Strachem bledý jeho obličej obrácen k slunci, usmíval se.

Výroční trh. V ulicích a na náměstí křik a halas (povyk) k nepopsání. Strážníci, kdyby chtěli všude býti,\musili by si nohy uběhat, proto zalezli raději do putyk, jichž jest v Ostravě pomalu více než ostatních obchodů. Na náměstí v místech, kde končily boudy se střižním zbožím, s oděvy i látkami a začínaly boudy, pernikářů, kartáčníků a obuvníků, postavil se chlop. Svlekl kožich a drže ho v levé ruce vysoko vzhůru, jal se vší silou do něho bušiti holí./ Lidé se začali sbíhati kolem chlopa, kramáři opouštěli krámy a kde /kdo, všichni se shlukli kolem blázna, který bušil do kožichu a stále volal: »Hleď si každý svého, ni kožucha mého!« — Když blázen lidi omrzel, rozešli se a také chlop se ztratil, jakoby ho byl do vody hodil. Kramáři se vrátili ke svým stanům a tu seznali s hrůzou, že jim zatím bylo mnoho věcí ukradeno a pozdě vzpomínali napomenutí zdánlivého blázna, když je varoval před svými společníky, volaje: »Hleď si každý svého, ni kožucha mého!«

Řízné odpovědi dostalo se jednomu Ostraváku, když šel Brušper-kem a uštěpačně otázal se jedné ženy: »Panímámo, je to pravda, že v Grušperku su hlupi lüde?« — »Ale, katať tež tam,« odpověděla, potutelně se usmívajíc, žena, »to enem ti, co pře Grušperk idu.«

. Stoklasova Bárka napekla buchet pro sebe i pro svého starého. Byli sami dva, neměli dětí. Starý Stoklasa stal' se dozorcem jen proto, že našel náhodou ztracené pásmo uhlí. Na své povýšení byl velmi pyšným. Když přišel ze směny domů, ucítil vůni čerstvě napečených buchet a spatřil do zlata se usmívající buchty na stole, obrátil se k Bárce se slovy: »Bárko, dej ty buchty za okno, něch chudoba vidi, co my jime!«

Přišel k nám žid ze splátkového domu. V Ostravě jsou dva takové obchodní domy, jež nabízej! zboží na splátky. Někteří se napálili a tropí si z obchodníka žerty: »Enem ditě, ditě, cigáne, tam kajsi mezi hlupši ňež vy stě su. Tyry, fyry, za dva štyry, nědudortě (nemelte) mi tu a ditě svoju cestu, bo jak porvu metlu . . .« — Odešel k sousedce. »Su-sedo,i volá na ni matka, »co stě se objednali?« — »Na štelovala sem se za šestku (šesták, 2Otihaléř) koruny.«

Mokroška měla ve zvyku říkati, když domluvila: >— a konec.« Muž její pracoval na stavbě české školy, kterou si ostravští Cechové několika stávkami, schůzemi a peticemi konečně na německém městském zastupitelství vynutili. Pracoval s radostí, vždyť tam bude chodit také jeho Lidvinka a Guslík. Nedával ani dobře pozor na různé nebezpečí. Jednou spadla mu na hlavu dubová deska. Odešel z práce. Dojel domů tramwají a ulehl. Žena šla k lékaři. »Pane dochtore, mojiho chlopa bolí hlava — a konec . . .« Lékař se na ni udiveně podíval: »Od hlavy to pomožu ja — a konec !« — Tak vypravovaly mi sousedky se smíchem.