Po parném a horkém dnu dostavila se večer bouřka s velikým lijákem, který lid od utlučených zlodějů odehnal pod střechy. Polomrtvý Jarouš žádal ještě kněze, v čemž mu vyhověno. Mílo se za to, že chce učiniti nějaké další přiznání. Když k němu kaplan Charvát v noci přišel, nalezl ho na pustém místě ležeti v posledním tažení. Udělil mu jenerální absoluci. Zmláceného Jana Exnara odvlekla manželka jeho v noci do Ří-kova domů, kde po osmidenních mukách skonal. Augustin Joudal byl také tak ubit, že doma brzy dokonal. V »Lukách« pod Skalicí zabití zloději po odbyté komisi pochováni byli na hřbitově skalickém.

Následkem těchlo událostí přitáhlo na Skalicko vojsko, které ostatní zloděje a jejich odbírače, jichž bylo ještě několik, schytalo a odvedlo do Josefova. Z lidu pak mnozí, o nichž bylo prokázáno, že zloděje nápadně tloukli, dostali se potom k hrdelnímu vyšetřování. Avšak o nových krádežích na Skalicku po tomto lidovém soudu nebylo dlouhá a dlouhá léta nic slyšeti. Události tyto byly by se možná ještě šíře rozvinuly, avšak když za průběhu jejich došly zprávy o bouřlivých svatodušních dnech v Praze, zatlačilo sledování událostí pražských tyto místní zájmy v pozadí a také následkem toho šíře v Čechách o nich se nemluvilo a noviny, jež přestaly vycházeti a potom měly zprávy důležitější, o nich nepsaly.

Postupem doby se i na Skalicku samotném na tento strašný lidový soud zapomínalo, jak účastníci a pamětníci jeho vymírali. Před čtyřiceti lety se o něm ještě často a mnoho vyprávělo, před dvacíti lety se naň ještě vzpomínalo, dnes však jest již na živu nevalně jeho pamětníků, neboť i z pamatujících ho dětí jsou dnes starci.

To jest historicky podané vylíčení nemilosrdného a krutého lidového soudu nad zloději na Skalicku r. 1848. Buditel a spisovatel farář Josef Myslimír Ludvík v boušínské matrice zemřelých pod zápis v Mečově zabitých zlodějů napsal: »Běda, když netresce, kdo trestati má, pak musí trestati, kdo nemá!«

Známý písmák, ovčácký mistr Josef Bláha, pokoušel se o rýmování, hlavně mravokárné, i o skladby poučné pro venkovský lid.*) Pro selské synky, příští hospodáře, vydal zvláštní knížku, rukověť všech (po jeho rozumu) tehdejších vědomostí, nezbytných mladému hospodáři pro seznáni přírody, polních prací, pro naučení se slušným mravům, pro základ šťastného, blaženého života. V knize mimo jiné dokazuje, že práce rolníkova přečasto v podobenství a na přirovnanou uvádí se v bibli,