Vypráví p. Jan Jindřich, krejčí z Roehova: Starší lidé mnoho vědí o peruchté a o brůně. Nebývalo prý dříve tolik práce v zimě na venkově jako nyní, a proto lidé své zděděné obyčeje spíše zachovávali — teď už takořka všechno vymizelo. Moje babička na příklad vyprávěla, že za dlouhých, zimních večerů, zvláště o sv. Barboře, sv. Mikuláši a nejvíce o Štědrý večer chodí peruchta. Některý z hochů oblekl na sebe bílou řeznickou zástěru, vykasal si rukávy, k o pasu zavěsil ocílku, obličeji si počernil a do ruky vzal dlouhý nůž. K němu se přidružil ještě jeden, který nesl za ním škopek nebo podobnou nádobu na krev a střeva. Peruchta tato každého vypárala, kdož se příliš najedl. Jedva že vkročili do stavení, nastal křik a každý se hleděl schovati; děti a mladí, nerozumní lidé se často nad míru vyděsili i bylo se co obávati, aby nepodlehli nějaké nemoci.

Přihodilo se jedenkráte, že zavítali do velkého statku, kde bylo mnoho čeládky pohromadě. Ve světnici měla hospodyně připravenou díž s nadělaným kvasem, mouka stála u kamen a vše bylo přichystáno na pečení chleba. Znenadání se ozval zvenčí hřmot, dveře se otevřely, a náhle vstoupí k úžasu všech peruchta se svým druhem do světnice. Rozrušení