s Ezopem ve spolku bavili prostý lid jako četba dále oblíbená a stále šířená.

Jednotlivé výjevy z pověstí o Markoltovi, charakteristika Markoita, jeho ženy a sestry vžily.se do lidového podání tak, že vytvořily nové, dále pokračující tradice o škaredé a nevěrné ženě Markoltově, o sestře Šalomounově, o sestře Markoltově a pod. v rozmanitých ohlasech a nových zpracováních látek, čerpaných původně z Markoltových rozprávek.

Vděčný pak úkol osvědčil se znalcům pohádek lidových, zvláště R. Köhlerovi, při rozboru pohádek a písní s motivy, látkami příbuznými s rozprávkami Markoltovými. Na př. podařilo se Köhlerovi zjistiti v lidových pohádkách shodu s rozprávkou u Markoita, kdy ho král Šalomoun navštíví a Markolt s ním rozmlouvá v hádankách o koni, o blechách, o hrachu vroucím v hrnci. Markoltovy rozprávky o počtu příhbí v ocasu a ve hřbetě zajícově, o černých a bílých peřích na strace, o bělosti mléka, o nevěření ženské lsti, shodují se rovněž s pohádkami lidovými. Škádlivá povídačka, jak se hádá sedm žen o jednoho muže, také má ohlas v líčení, jak chytrácky Markolt popudil ženy proti králi Šalomounovi. Rovněž bystrý rozsudek Šalomounův v rozmanitých obměnách připomíná se v lidové tradici. Důkaz Markoltův udivenému Šalomounovi, že vycvičená kočka, která králi svítila při večeři, držíc nohama svíci a lucernu, při spatření myši hodila vším a chvátala za myší, také má ozvěnu v lidových zkazkách. Není pochyby, že další srovnávací studie, jinde i u nás (zvláště po vydání této knihy, kde jest otištěn nejstarší, dnes dostupný text z exempláře Roudnického), podají další důkazy o tom, jak četba oblíbených rozprávek Markoltových, podobně jako četba Frantových Práv (viz úvod mého vydání) působila mezi lidem a jak do tradice lidové z Markoita ať přímo, nebo snad bezděky vnikala řada námětů, motivů, upomínek z výroků Markoltových, z jeho vtipů a hádanek. Vysvitne pak, že i v české literatuře bude nutno podobným způsobem, jako se pokusil Köhler, rozebrati prvky staročeských rozprávek Markoltovýeh a hledati shody i obdoby v pohádkách lidu československého.

Základem českého vydání, stejně jako vydání v literaturách ostatních, kde šlo o rozhovor mezi Markoltem a Šalomounem, bez romantických příměsků o nevěrné ženě Šalomounově a jejím únosu, byl text latinský neznámého původu, se všemi zvláštnůstkami a novotvary středověké latiny. Překvapuje počet vydání, jak často již prvotisky Markoltových hovorů na různých místech byly přetiskovány a jak potom ještě ve století XVI. a poněkud (již méně) v první polovici věku XVII. latinský Markolt byl vydáván, hlavně přílohou ke sbírkám přísloví, dopisů zábavných a žertovných závoveň s přetisky stanov družstev kratochvilných, pijanských.

V literatuře německé bývala látka o lstivém, chytrém a báječném Markoltovi zpracována celkem asi ve čtyřech rozdílných úpravách. Se staročeským Markoltem shodují se dvě německé úpravy rozmluv Šalomouna krále s Marcolfem, přeložené volně z latinské předlohy. Volnost překladu jeví se i v tom, že německý vzdělavatel latinských rozprávek