Marcholt a pod.), jemuž později jen Enšpigl se vyrovnal a částečně také Markoltovu úlohu převzal ve stol. XVII.

Markoltovy rozprávky, rozšířené a oblíbené ve všech literaturách evropských, od století XV. do století XVII., patří v obor četby mezinárodní právě tak jako Ezop a Enšpigl, jichž osoby a skutky s Markoltem jsou na rovni. Původní jádro, s nímž jako vzdálená odnož souvisí obsahová podstata, tkví ve starých tradicích hebrejských. Jméno Markolt (lat. Marcolphus) uváděno bývá ve spojení s hebr. slovy Markolis (Merkurius) a Malcol (Moloch) i tají v sobě podle všeho vybledlou představa dávné daemonské bytosti, jakž ostatně ukazují také parallelní jeho záměny, Asmodeus, Kitovras a Saturn. Vlastním domovem pověsti o Markoltovi jest Sýrie a země okolní. Staré podání hebrejské předvádělo krále Šalomouna jednak v mudřeckém hádání a mravoučných hovorech, jednak v zápasech proti zlým mocnostem, lstivým odpůrcům a bohům cizinským. Středověk obestřel částkou tohoto podání, pověstí lidovou Markoita a sice dvojím směrem rozvíjela se tato pověst za středověku. Buď Markolt zachoval ráz bytosti nadpřirozené, anebo vystupoval jako zchytralý spro-sťáček, nevzhledný, neomalený, který si troufal rozpřádati slovnou půtku se Šalomounem a zvítězil. Tato úprava, kde břitkým vtipem ve formě hádky měří se Markolt se Šalomounem, rozšířila se nejvíce ve všech literaturách evropských, prosou i veršem.

Snaha probrati se aspoň letmo bludištěm pokusů, jež vysvětlovaly název a rozvoj Markoltových rozprávek, zavedla by nás do ovzduší zkazek východních.

Zmatky o poměru latinských a německých, prosaických i básnických skladeb o Markoltovi objasnil dissertací E. Schaubach. Shledal nejstarší zmínky. Sestavil v přehled a vzájemný poměr rozmanité varianty, latinské i německé, a dokázal, pokud se týče rozprávek Markoltovýeh se Šalomounem, že původně vážné rozhovory v slohu biblickém byly pozměněny pak jen v osnovu, do které byly vetkány čtveračivé i hrubé, zábavné i škádlivé posměšky o ženách, o nejapnosti v chování, potutelné hádanky, krátce pověděno: původní forma skladeb o Markoltovi poklesla v zábavnou směsici všelijakých kratochvilných i bujných rozprávek a výstřelků humoru lidového.

Uvedené studie literárně-historické vybavily Markoita skoro již ze zapomenutí, zaviněného tím, že věk XVII. a XVIII. snesl sice ještě hrubost a bujnost Markoltových druhů Grobiána (s tendencí mravokárnou) a také Enšpigla, ovšem s rozpustilostmi zmírněnými u porovnání s prvními vydáními životopisu Eulenspieglova, ale za to censura světská i církevní vepsaly jméno Markoltovo do seznamu knih nedovolených, jež se pak nesměly tisknouti, leda tajně a pokoutně. Zavinilo to vedle oplzlých míst a vedle nesnesitelných nemravů Markoltových obvinění, že Markolt se rouhá svými parodiemi rodokmenu Kristova a parodiemi citátů ze sv. písma citu náboženskému, že uráží mravopočestnost svou neomaleností a zchytralostí. Z podání lidového však Markolt nevymizel a s Grobiánem, s Enšpiglem,