Pohádky škádlivky.

0 Červené karkulce. Já vám budu povídat pohádku o Červené karkulce, dobře dejte pozor, "abyste si tu pohádku o Červené karkulce pamatovali. Tak byla jedna Červená karkulka a o té vám bylo pohádek až dost. Jeden vypravoval pohádku o Červené karkulce, druhý povídal pohádku o Červené karkulce, třetí povídal pohádku o Červené karkulce a každý věděl jinou. A jestli pak víte, proč té červené karkulce říkali Červená karkulka? A každý jí to říkal, žádný jinač, každý Červená karkulko na ní volal. A takým způsobem natahuje se slovo to dále, až děti trpělivost přejde. Chtějí protož, aby se vypravovala slíbená pohádka. Inu, vždyť jsem vám slíbil vypravovat pohádku o červené karkulce, tedy poslechněte; začne povídat jako prve, až děti lo omrzí a jinou pohádku slyšeti chtějí.

Ovčák a ovce. Byl jeden ovčák a ten měl 300 ovcí a několik beranů. Ty honíval na pastvu za jednu řeku, přes kterou vedla tak ouzká lávka, že jenom ovce za ovcí přecházeti mohla. Mysleme si, že právě teď přitáhl s ovcemi k lávce; jedna již přechází, ale pomaloučku musí jíti, aby nespadla. Vypravovatel umlkne, poslouchající mlčí nějakou chvíli, když jim to ale dlouho trvá, nutí, by dále vypravoval. Již je blízko u kraje, hnedle přejde — — — teď již je na té louce. Nu, již jde za ní druhá, ale ta je teprve nějaká loudalka. Nu, a co se potom stane, až všechny přejdou? tážou se dítky. I to musíte pěkně počkat, až všechny přejdou, potom teprve budu vypravovat dále. Přecházení nechce míti žádného konce a proto děti žádají za jinou pohádku.

Vraní namlouvání. Byla jedna vrána vrána a ta ráda by se byla oženila, i lítala v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran na jednu hrušku a chtěl si tu vránu vránu namlouvati, ta ale nechtěla se ještě vdávati, i klofla jej několikráte a odletěla. Ten zůstal samoten a žalostnil: Kváču, kváču, pláču, pláču! Když tak několik dní si naříkal, přiletěla k němu vrána a chtěla, aby si ji vzal. Havrana však již do toho času ženidlo přešlo a odletěl. Teď bylo vráně si naříkati, a že byla žen-ká, dovedla to velmi dobře. Hnedle přiletěl havran, pravě, by se zaň vdala. Nechci tě více! pravila vrána a odletěla. Takovým způsobem opakuje se totéž, až děti nasytivše se toho, za jinou pohádku žádají.

Všecko staré. Byl za starých časův v jedné prastaré zemi starý hrad. V tom starém hradě bydlel jeden starý kníže, ten měl starou paní; těm lidem vám líbilo se jenom, co staré bylo. On nosil starý klobouk, vlasy snad'měl hned od maličkosti, vousy již šedivé a šat na něm zajisté Abrahama pamatoval. A paní jeho zrovna byla taková. Staré střevíce, starý čepec s holubicí, starý kabát s varhánkama, starou sukni. A což kdyby jste viděli služebnictvo jejich atd. Neříkají-li posluchači nic, vypravuje se dále, co jídali, jaké bylo nářadí, co dělali a tož zajisté dříve děti trpělivost přejde, než to konce dojde.