ném pořádku s nábožním zpěvem táhli jsme do chrámu Páně. Množství lidu a družiček přišlo naproti, v 5 hodin byli jsme v kostele. Po slavném Tedeum šlo již na šestou, zase jótne šli s procesím, k tej pani, co byly její obrazy, do Zlatnicky ulice. A tu jsme podkali procesí od sv. Jakuba. Když jsme k té pani přišli, bylo připraveno stolů, židle sesle a vše ubrus pokrytí. Ono nás bylo asi šedesát mimo matek, já moje žena a můj pomocník, byli jsme u ty pani uctění. Děvčata, kteří měli žízeň, dostali pivo i jejich matky, pak družičky dostaly kávu. Na mísách na stolech byly nakrájeni pro ně hojné buchty. Než se ty družičky všechny rozešly. a poděkovaly, bylo již hnedle ošum a ona nás nechtěla puslit, a můj pomocník bydlel v dolní Krči. Já mu chtěl zaplatit, že mě zastával, ale on ode mě nežádal nic, že je spokojen s tím, co po cestě, když jsme se rozdělili, dostal za modlení. Že má s toho uznání, jaké já měl velké vydání. Poděkoval tej pani a nám dal s Bohem a odešel. My též to samé, poděkovali jsme za tu prokázanou čest a dobrodiní, přáli ji stálé zdraví, a šli jsme s Bohem. Když jsme od té dobrotivé pani vyšli, právě zvonili klekání, a v měsíci Srpnu bývá již šero. A má manželka byla trochu přemožená. Já tedy v Blátivé ulici najal kočár, a dali jsme se domu dovést. Má matka nás přivítala, děti taky. A hned počali mluvit o neštěstí, které nás potkalo. Nejvíce matka má litovala těch šatů. Já byl rád, že jsem ženu poněkud upokojil, a tu zase ta upomínka ji do nového na-řikání přivedla, že ani nebyla k upokojení, a počínala sobě jako zoufala. Já ji tu chlácholil, bylo mě ji srdečně líto, pravím k ní: »Pro Boha tě prosím, Rezi, nech již toho naříkání, v domě lidé poslouchají a ještě se nám vysmějou. Mnoho lidí přišlo o tisíce a nezoufali sobě, a ty pro takovou maličkost, tak naříkáš.« S těmito slovy jsem ji přece upokojil, že se pomalu utišila. Od hořekování celá vysílená, odebrala se na lůžko, a rychlý spánek učinil konec všemu. Však dlouho ještě ze spaní, bylo slyšeti jejího srdce stísněného skytající vzdechy. Druhého dne sobě naříkala, že ji bolí celé tělo. Matka uvařila snídaní a Vojtěch šel do práce. Já přišel z ranní mše svátý, ona zavázanou hlavu, celá ubledla. Karlíček šel do školy, bylo to právě před skouškami. Matka má šla zase do Ústavu, tak jsem byl jen já s malou Baruškou doma. Domlouval jsem přívětivě ji, by si s toho nic nedělala, a snad mého vejčitku se obávala, to že může bejt jistá, že mě to nikdy ani na mysl nepřide. S těmi slovy jsem ji zase docela upokojil. Tak zase počala v domě mém pravá spokojenost přebývati, až na to, že žena má se zdála bejt ňáka churava, a strácela svojí ryzou podobu, byla stále bledá a její životní jarost ji opouštěla. Jedenkráte jsem se jí upřímě ptal: »Ale prosím tě, Terezko, jen mě pověz, proč si tak smutná, bolí tě něco, že někdy si tak zhloubí srdce vzdychneš a při každé práci jsi byla veselá, zpívala si sobě ! Kam se s tebe poděl ten tvůj humor, teď si jako tělo bez duše.« Ona se do mě zahleděla a oči slzema měla zaliti, pravila s usměchem: »Já sama nevím, divím se tomu. Kolikrát se zamyslím a hezkou chvíli to trvá, než se spamatuju, a sama sobě se musím smát, že jsem tak jak nějaká bílá osoba.« Tak nám šťastně ušel měsíc srpen. Jedenkráte v neděli odpoledne já, žena má,