a ty dvá chlapci seděli jsme pospolu u stolu a malá holka hrála si na zemi s kuželkama. Tu kdo si zaklepá na dveře. Já pravím: Dále. Tu se otevřely dveře a do nich vstoupil vojín a zrovna ke mě, já ho neznal. Podává mě ruku, praví: »Pozdrav tě Bůh, bratře, což už mě neznáš, bratra Johana?« Dal mě políbení, pak pohledl na moji, a ukázal prstení řka: »To je tvoje žena? Tak je taky pozdrav Bůh« a podal jí ruku, imám tu čest znáti moji pani švakrovou, první jsem znal velmi dobře«; Já pravím: »Vojtěchu, tu máš, vem ten velkej džbán, přines dva mázy od Virlů.«

Částka devátá. Kterak jsem přijal bratra, kdys přišel z vojny domu, a jak se mě za to laskavě odměnil. Chlapec přines pivo, postavil skleničky bez pobídky přinesl. Já pravím : »No tak si sedni ke stolu.« Nalil jsem do třech sklenic, jemu, ženě, a mě. On se napil na zdraví všech, solitně poděkoval. Já se ho ptal, má-li chuť k jídlu. On praví: »Inu neodložím, kdybys si měl něco na zoubek. Přijel jsem. z ranním vlakem, a šel jsem zrovna do Kateřinek k matce a přijdu k sestře, ta mne praví, že je matka u sv. Bartoloměje, a däla mě snídaní a počala hned kňourat a naříkat na zlý časy. Mě to dohřáio i dal jsem s Bohem; šel jsem k Šal kovům, kam se ve svátek blejskat po Praze v těch starých hadrach. Tam jsem pil ňákou sklenku těch opičich kapek (kořalky), lecos jsem vypravoval o tej vojančině. Až jsem se o tobě dozvěděl, kde bydlíš, a také mne sem dovedl, neboť on tu zůstává. A tak stou řeči jsem docela na jídlo zapoměl. Mám pár krošu,« a hned sáhl do kapci a ukazoval mně tříbrné peníze. Mezi tou dobou moje dala na stůl do misky polévku, co bylo k večeři pro nás připraveno, i podobně tolik se zelím knedlíku, a on to za čtvrt hodiny snědl všechno, co bylo pro nás čtyři připraveno. Pravil: »Aby vám to sám Bůh odplatil, dlouho jsem se tak již nenajed, jako dnes.« Já mu povídám, jesli obdržel po otci, co mu odkázal těch sto zlatých. On praví mi na to : »Bože ty jsem obdržel, v několika nedělích po jeho smrti, a šaty ty prý mě sestra zejtra vyplatí.« Já mu to od slova k slovu vše vypravoval, jak jsem s krátká o vše přišel, a kam se zlaté a stříbrné věci přede mnou odstranily. A on si bez pochyby na něco s toho naději dělal, když slyšel, jak to dopadá, počal proti nim láti a hrozně zlořečiti, tak až vlasy ná hlavě vstávaly vzhůru. Již se přiblížil večer, a on se mi ani nehejbal. Tu »najednou, praví ke mě : »Ale prosím tě, bratře, buď tak dobrej, nech mě tady, až mě zej Ira sestra ty šaty vyplatí, a budu moct mezi lidi, tak si najdu ňákou práci a obydlí taky.« Já mu na to pravil: »No pro pár dní nebude tak zle, ale ne by si se zde myslel na vždy usadit, já zde tolik místa nemám.« Tak zůstalo na tom! Pak jsem poslal pro chleba, a pivo k večeři, a on si také chlapci na večeři dal. Já druhého dne musel jit po živobytí. A mně se docela hned první den nic nelíbil. Na štěstí on právě šel, kam ho povinnost volala. Rychle sem ženě řekl, by Karla neposílala do školy, a snídaní by mu také nedávala, že by se dále na nás spoléhal, a nehledal sobě žádnou práci. Ona tomu byla velmi ráda, a přiznala se mi, že jak se na něj podívá, tak že ji obklíčí takovej strach, že mě to ani vyslovit nemůže,