a to že ji zima lomcuje po celém těle, že nemůže obstát. Bylo již půl osmi, chlapec praví: »Ale maminko, kdy bude ta snídaně, já musím do školy!« »Nikam nepudeš, pravím, matce je bídně, zůstaneš doma, kdyby tě chtěla někam poslat.« Byla snídaně, on myslel, že dostane hodnej hrnek kávy, a on ho dostal jen bily kávový hrniček a rohlíček k tomu. Po snídaní, já šel s Pánem Bohem po svém živobytí. Asi po desáté hodině, přišla tam matka má, a přinesla mu po otci šaty, a prádlo dvoje zánovní. On co ji měl za ty léta obejmout a políbit, takto ji uvítal dle vypravování mé ženy: »Je to pravda, měli jste zatroleni svědomí ze mě, jak oni z jejich Matiskem tak i Anna, to je celé mé dědictví, kde je zlato to stříbro a prsteny, když Franc jak mě vypravoval včera, docela nic nedostal.« A ze šatma házel, že je to zmuchlaný. Matka že to vzala, a nesla krejčímu vyžehlit, a odpoledne že mu to přinesla. A on se oblekl a šel pryč. Tak mně bylo praveno, když jsem v pět hodin přišel od hraní domů, já celý trnul. Já jsem se jí tázal, co řekl, kam jde, a nebo kdy přijde"? »To mě neřek nic, toliko se mě ptal kdy se zavírá, a já mu řekla v devět hodin.« Já sem na to neřek nic, myslel jsem, že má někam s Itálie k někomu, od některého vojáka skázání, tak že tam šel. Moje se mne ptala, má-li také pro něj nechat večeři. Pravím ji na to : »Když ti neříkal, tak ne!« bylo dobře. Čekána v devět, on nejde, až po půl desátej, a to ne jen ten den, ale skrze celej tejden. A ve dne co měl hledat práci, byl doma. Já ho s toho káral, že je pořád bez práce, a přece každej den chodí v noci domů, že o něm lidé všelicos budou mluvit. »Já jsem se sešel s moji první milenkou, a ona je posavade svobodna, tak já k ní chodím.« Já proti tomu neměl nic, ale žena si mě den ode dne stěžovala, jesli ho nedám pryč, tak že skočí raci do vody. Ty její slova mě dojali, pravím : »A cos jsi mě to nemohla již dříve zdělit.« »Inu, já jsem se ti to řict zrovna bála.« »Já mu tedy vypovím, je tu tři neděle, a ještě mě nedal ani halíř.« Opět přišel večer po deváté hodině. Já a Vojtěch jsme seděli, a dělali jsme k Vánocům ty hračky. On se vyslík, a sedl si k stolu, zapálil si dýmku a kouřil, a mnoho toho kouře pouštěl. Já mu pravil, by tak mnoho nekouřil, že mě to dusí. On ale mi dal za odpověď, že je doma. A já se ho ptal, mnoholi mně dal za ty tři neděle, že si dělá takový pre, »mě je zdraví milejší nežli tvá dýmka,« až jsme se .trochu pohádali! Konečně jsem mu pravil, že. mu za ty tři neděle za prádlo a ležení odpustím, v osmi dnech by byl pryč. On : »No diť je dobře, milost pane, dej pozor, jen ať tě to někdy nemrzí, ještě někdy můžu ti bejt dohřej.« Ráno dle stálého pořádku domácího, po snídaní šel jsem hrát. On zůstal doma, brzy ale odešel. Sotva že jsem odpoledne přišel domů, a nepromluvil ani slovo, vyndal s kapci šátek hezky velkej, a do něj si počal vázat ty svý vojanské šaty, pak požádal od mé ženy. jeho prádlo. Tu šel ke mě a podal mě ruku, pravil: »Tys mne vypověděl na ošum dní, a já du radši dříve, aby si.se nezadusil. Ale nevyhodiž mne, kdybych tě někdy přišel navštívit, (a pravil) z Bohem.« Mně to bylo,tuze milý, že se mě to jeho kouření hodilo k té vejpovědi, bez jiné přičiní. Zvláštně žena s toho měla radost, že to tak hezky vyšlo. Tu přiběhne sousedův asi