Větší rozdíl jeví se od spisovné řeči. Tak v Čechách mají botu s a m i c u, na Podluží samca (bot). Ve spisovné řeči se říká fara, papež, vrata, u nás máme fáru, papeže, vrata a j., ve spisovné řeči žába, zde žába. Hadraje zde rodu ženského, v Čechách mužského.

Podstatná jména rodu ženského, končící se ve spisovném jazyka na e, končí se zde a — d u š a, růža, noša a pod., ve 4. pádě dušu, růžu . . .

Jména, která se končí na áč, zakončují se zde na ál: n o h á 1, nosál, kopal místo: noháč, nosáč, kopáč.

Chybné je zde skloňování jmen rodu ženského, ve kterých se užívá měkkého I : Emila, 3. p. Emili, škola — do škole atd. Zachovalo se totiž na Podluží ještě tvrdé I, které se vyslovuje jako u. Jak krásně to svědčí těm malým děvčátkům, když se chlubí: Majduša Úc.kých (Luckých) b y u a po školi, protože sa n e u č i u a. Po souhláskách zní i jako samohláska : d I h (dluh — duh), ttuču (tluču, tuču, plh (pluh—puh), slžba (služba — sužba) atd.

Přídavná jména užívají se správněji než jinde. Určitá tvrdého zakončení užívají správně až na střední rod množného čísla, kde užívá se místo koncovky á é. Jinak je správné i změkčování tvrdých souhlásek ve množném čísle při životných jménech rodu mužského: dobrý — dobří, vysoký — vysocí atd. Přídavných jmen neurčitých se jako v obecné mluvě vůbec zřídka užívá.

Větší rozdíl jeví se u sloves. Slovesa III. a IV. třídy mají ve 3. osobě množného čísla místo koncovek *, ejí—á neb iá : zvoňá do kostela, ludé chodiá, drzá s a, chvála a j. V ostatních třídách se ve 3. os. mn. č. užívá ú místo *', neb ou : p i j ú, v o 1 a j ú, parna-tujú, táhnu, idú (jdou) a j. Odchylku tvoří slovesa V. tř.: krájeti, kráčeti, stavěti, věšati a j., která se končí ve 3. os. mn. č. koncovkou á: krájá, staviá atd.

Podlužáci užívají mnoho přechodníků : Douďa dom, hned jsem si leheí. Přijeda tam, bylo po ohni atd.

U skloňování náměstek pozorujeme také patrné odchylky : já, gen. m i a, ac. m i a, které se někdy vyslovuje ň a ; ty, gen. tebia, dat. tebie, ac. t e b i a, ť a, ona — ac. j u ; ten — teho, temu, teho; se — sa atd.

Předložka z a pojí se s prvním pádem. To je z a r o b a ; co je to za člověk? To vám byl za pěkný šohaj! — K předložkám skrz, kromě přidává se koncovka vá: skrzevá, kroměvá; podobně s t r a n i v á.

Když se malé díťa narodí, nesu je krstná (kmotra) na k r s t. Na takové malé dítě mosíme být opatrní, neboť se snadno urazí (poláme) : též se u ř k n e (uhrane). Dá vůbec mnoho práce a starostí než se vypiplá. — Když odrůstne, hrává si venku: líská h a-b á n a (míč) nebo p i e č k a (špačka). Děvčata hrají si na Helišku. Na masopustní ostatky chodí chlapci pod šable; děvčata zase na smrtnou