ze smetany). Chudobnější 1 u d é snídávají ěesnekovicu (úkrop). Z jiných jídel hlavně moučných jeda hlavně tyto: řezance (nudle), k n o f 1 e (knedle), pirohy guliváry (švestkové knedlíky), beleše (dolky), k u g 1 ú f y (bábovky), buchty s lekvarem (povidly) a j. Ž g a n c e (škubánky) málo kdo 1 ú b í. Též éoromajzl (fazole s kroupami) není moc lákavá. Polévka nabírá se žnfánkem (sběračkou).

V zimě je na Podluží dosti veselo. Je-li venku práce, obleče si Podlužák kožuch, obuje š 1 a p u š e, ve kterých neozábe a dá se do práce. Není-li co dělat, jde k sousedovi na besedu. Chce-li někde (někam se nevyskytuje), kde není dobře známý, vezme si zábarku (záminku). Prší-li venku sníh (na Podluží sníh prší, a proto se proti němu nosí deštník, byt měl chrániti jen roztrhaný kožuch), říká si (čte) náš Podlužák v knihách aneb siobárčem vyvádí (vypravuje). — Děti, ty nebudou doma čučat, dyby hrom bil. —

Jakmile šleze sníh, z a h o d i á děti boty a chodiá bosky. Když led puká a k ř e n c e (kry) odplují, vytáhne Podlužák čeřen a ide na ryby. Chytne-li několik ščuk (štik) neb s u m í c ů, je šťasten. Někdy musí se spokojiti i s candáty, boleni, míky, kleny, línky, járky, ogoši, pletnami a j. Rybář, který má plť (loďku), ten stráží na ryby do odru jačmeň, nebo je chytá do n e v o d u, do měchů a pod. Kromě rybaření si Podlužák rád i zapytlačí. Na zajíce stráží smečky (oka) z drátu. Na větší zvěř si tak netroufá, ač někdy se v lese najde i danihel (srnec) oběšený na smečce.

Když pole trochu oschnou, nastává polní práce. Kdo jezdí n a koněch, je spíše hotov s ní, než ten, kdo j e< d í na volech (tahá s voly). — Za to ale tento nemusí se s voly přes zimu držet, nýbrž je prodá na zimu a z jara koupí nové. Ze při prodeji i koupi je nějaký ten a 1 d a m á š (litkup), rozumí se samo sebou. Mnohý odchovává si domácí junce (mladě voly), aby je nemusil kupovati. Když se něco koupí, dává se zavdané k, který se ztratí, kdyby se kupec z p á č i 1.

Na polích vidíš tu i tam z m o 1 e (jámy), v nichž se drží voda. Je dobře vésti od nich járek (stružku), aby odtékala. Aby lidé nejezdili po ú v r a t í c h, dělají se na nich k ř í k o p y. Mezi jednotlivými poli jsou hranicky (meze). Z luk teče voda s v o d n i c í (strouhou). — Z obila seje se nejvíce jačmeň a réž. Žita (pšenice) uvidíš málo. T u r k y n ě se též hodně sází. Do ní sází se též dýně a oharky (okurky). Do novin je nejlépe saditi řepu. Z pícních rostlin pěstuje se nejvíce jatelina.

Je-li pole vzdálenější, vezme si dělník s sebou do eotůrku (koše) něco k jídlu, aby nemosel dom. Vodu si nabere b á r de studně do č e p á k a (zvláštní džbán). L u d é, kteří i d ú k sedlákovi na t o-v a r y c h, jsou ke stravě, u žida jen za plat. Okrajky z řepy se šlapou na zimu do řízků a v zimě smíchané, se sečkou (řezankou) se jimi krmí hovězí dobytek.

Bohužel, že nás hojně i nemoci navštěvují. Tak h o d o ň k a (zimnice), z 1 á t a n i c a, íemer, krče, pohaní, potom dětské nemoci: h ř e d (psotník), osypky, koze (neštovice) a j. boláčky. Ani ta