Hondza si potom tepřiva všim, to byli ty, co dostáli vod Hondzy každyj s krákorkou do nosu. Ty huž si nesli pomátku ha patrně nechtíli víc.

No, dyž nepřišli, nepřišli, myslil si Hondza, zdržovat se pro ně nebudem! Ha vobrátil se na tuty tři co tu mil.

:>Vy kujóni,« povídá Hondza, »kerapak dlouho ste eště chtíli provozovat vaše hanebný řemeslo tu hu nás v naší zemi?« Lotří Němci, žádnyj nic.

»Tak vidíte,« povídá Hondza, >z pekla roto, íčko na mě pádlo habych se s vámi za všechny vokradený Čechy vyrovnal!«

Tuto slyšet Němci — a Hondza na ně zahouk jako malyj hrom — tuto slyšet, nemyslili lotří než že se přiblížila jejich poslední hodinka. Ha začli vyjt šichni najednou jako zpomenutý psi.

»Nu, nu,« povídá Hondza, »jenom pomalu, dyjť vám eště hlavy neberu!« Potom zvíh napřed Prunykirkla s pytlem, pěkně si ho zadržíl před vočma, podíval se na něho jak se patří a povídá: »Ty ďáble ty! Ty bys mil visit na šibenci, hale já sem se na kata nenarodil ha zrádce teky dělat nebudu! Propustím tě, povídá Hondza, hale nebude to jenom tak. Tutim, jak tu leží, vyplatíš každýmu pětadvacet s tudletou tvou sukovkou ! Muší dostát na pamětnou, háby jim do smrti zašla chuť chodit do Čech kráct ha vobírat!«

To řek, eště s Prunykirklem drobet zatřís, háby nezapomíl, v čí rukou je, pomoh mu z pytle, ha kujón Prunykirkl poslouchal Hondzu, ha byl krotkyj jako beránek. Hani nemuk, vzel sukovku a huž je tim dvoum zacel lípat: tomu jednu, tomu jednu, střídavě.

»Touž!« výkřik na něho Hondza, když se mu zdálo, že to bere Němec zleíka. »Nebo pryj, vemu-li to do ruky sám, zvízdám teky tebe.« Ha vopravdu Prunykirkl hned přitlačil, haž ty jeho kamerádi hekali. Hondza vodpočítal pětadvacet a povídá »dost!«

Ha íčko povídá, musíš i ty dostát ňákou pomátku. Prunykirkl Cekal bledyj jako stěna. Šechen se strachy cintoval. Hondza po ňom sáh hale nebjil ho, jen ho drobet zmáčk a vyzvíh? hale laubíř toho mil dost »íčko koukyj,« povídá Hondza, »hajť si chutě přes hranice!« A hodi milýho Prunykirkla, ten letil přes to celý piáno jako žába zes pádla Dyž dopad, huž byl zas na nohou a běžíl houští, nehouští, jako dy mu hlava hoří.

»Alou za nim !« povídá Hondza ha vobrátil se na tuty dva ha rozvázal jim houžky. Ty tepřiva hupalovali, huž se žádnyj hani nevohlíd. Káče tuto šecko viděla ze dvírec a můžeme si pomyslit, jakou míla z Hondzy radost, nesmírnou radost, že tak humíl laubíře spořádat.

»Vidíš, volal na ni Hondza z dola, nechtílas mě pustit ha kerak mě tu bylo třeba! Z tuztich žádnýma do smrti nepříde chuť chodit do Čech kráct.«

Potom se vobrátil Hondza k vohni, drobet přiložil, rožeň se skopcem znova postavil ha volal na Káču: »Co íčko? Ze spaní huž pryj nebude nic, hnedle bude svítat. Víš co«, povídá: »Sednem ke skopei ha budem jist.« Káče byla svolná. Povídá: »Proč pa ne? Dyž je pečeno tak z nenadání!«