Hondza potom pro Káči vlíz na jedlinu ha na řibetě zase snes milou Káču delů. Potom spustil dvírce a povídá Káči: »Vida, vida! k čemu nebyly dvírce dobrý !4Byly nám prve na jedlině ložem, íčko budou stolem.« Dyž huž hale míli začít skopce krájít, Káče se přece voslyjchala: »Hondzo,« povídá, »háby to jenom přece nebylo řích jist, je to kradený!« Povídají na to Hondza: »Nebuj se nic, Káče, kradený je to ovšom. kradený, hale my nevíme komu. Vrátit to nemůžem a je to přece Boží dar. Nechat tö zkazit by byl věcí řích!« Tak huž potom teky Káče s chutí jídla ha dyž se najidli, co nesnidli, svázala Káče do šátku ke koláčom; míla novou vyj sluhu.

Zatim huž se hezky bryjdilo. Hondza vysoukal se potom eště jednou na jedlinu, háby se vyznal, hde sou: »Draci speru,« volal z jedliny na Káču dole, »kudy pa sme to my šli; dyjť sme haž ve Vlčích jamách — místo ke Kubicí šli snie k Gerchovu.«

»Třebas sme překročili bludnyj kořínek!« myslila Káče do vopravdy, hale Hondza huž si z toho nedělal nic. Byl lesák a věděl s jistotou, kořínek nekořínek, kudy z jam na Kubici. Jen ty dvírce! Ty ho potom v tom houští tuze napokoušely. Káče je tám zase chtíla nechat, hale Hondza ne a ne.

»Ha íčko dovostat ne,« povídal Káči, »dyž nám hudělaly takuvou službu!«

Šecko bere na sjetě konce a tak i ta Hondzovo cesta ze svarby ho musela mít.

Dobře vyšli z lesa, dobře došli démů.

Než se potom Káče v novým domově vokonkala, přicházeli za Hondzou lidi ha přicházelo jich pořád víc, prohlíželi si Hondzu, jako by ho dobře neznali, divili se mu a šiekni děkovali, že Hondza zbavil naše lesy Prunykirkla.

Hondza to haž mrzilo, ty marný řece ha to vokukování, jako by byl z jinýho sjeta. Neříkal přece žádnýmu nic, hale Káče, ženská, ta holt to nemohla nechat jenom hu sebe.

Poslal teky tenkrát k Hondzovi jeden hrabě, mil děvětadevaresát dvorů; císař pán mu ehtíl přidat eště jeren a potom že by musel mít vojsko. Hale von to nevzel. Ten pan hrabě poslal k Hondzovi, dyž slyšel, co Hondza dokázal s Prunykirklem, háby pryj šel k němu sloužit, že se bude dobře mít, peníze že mu budou padat z kabez a dělat že nebude muset nic. Jen tu svou velkou sílu, že bude něhdy před hrabaty a knížaty vokazovat.

Hale Hondza tomu hraběti zkázal tulik: Předně sloužit že nesloužil jakživ žádnýmu než Pánu Bohu a svyjm staryjm rodičom a že teky žádnýmu jinýmu sloužit nebude.

Za druhý, vo peníze že nestojí, než co potřebuje ha ty že si svyjma rukama poctivě vydělá.

Ha za třetí, zkazoval eště Hondza, sílu že von nemá na vokazování, že ji má pro práci.