str. 294
2. Divná věc, Bože muj, sou na svěiě věci,
že do tak útlého hrdélka ptačího tolik zpěvu stačí.
3. Eště sou divnější na tom světě věci, že do tak malého srdce panenského tolik lásky vstoupí.
4. Jak ráno stávala, slyšela noviny, že padl té noci do těžké nemoci miláček jediný.
5. Smutná do kostela nevěsta kráčela, cestičku k hřbitovu [: slzaoca smáčela.:]
Var. z Tábora: a kudy chodila, k Bohu se modlila žalostně plakala.
6. Tu nesou milého
ve skvostem průvodu, mládenci jej nesou, pany podle nich dou, kráčejí ke hrobu.
7. Ona v bílých Šatech opodál tam stojí, pak k hrobu přikleká, pranic se neleká,
tři hrsky naň hodí.
Var. z Tábora:
Podál stojí panna v černém rouge celá,
blíž a blíž klekala, nic se nelekala, zemi naft hodila.
8. Druhá hrana zvoní, pana již nechodí, tak jako to zvadlé kvítečko uvadlé
na lůžko se kloní.
9. Líčka jej! vadnou, tvářinky ji blednou, do výše se dícá,
se žalem usmivá, rukou něco chytá.
10. Než bylo půlnoci, slyší hlas nad sebou, stroj se, mé dítě, stroj\ srdce mé upokoj, sasnoubim se s tebou.
11. Pana nejkrásnější šaty oblékala,
z rozfnariny pana věneček si sama do vlásku splítala.
12. Větřik od západu tichonce zavíval, nyní dou tou cestou, co ženich z nevěstou. kde milý přebýval.
Var. z Libně, kde Jindřich přebýval.
13. Nýni spěji spolu
v jednom tmavém hrobu-,. střechu mají zelenou, květinku zlomenou a lásku skončenou.
(Pokračováni.)
|
|
|
