avšak představený musil od něho uchystaný příspěvek na nové varhany dříve přijmouti, než-li on dar Dra Pečírky vzal. Takovýmto způsobem -dobrotivě působil Pechanec také prostřednictvím jiných.

Antonín chodil každou neděli a ve svátky dopoledne do kostela na kůr, kde hrával výborně na varhany, často při tom zahrál dovednou fantasii, někdy improvisoval i fugu a stalo se, že vyloudil i několik taktů rozmarné polky. Mohlo býti u něho pacientů cokolivěk, dělal, co mohl, avšak když v neděli a ve svátcích přišel čas do kostela, krátce řekl: »Já musím na velkou!« A šel. Hořičský rodák známý koncertní mistr p. Karel Pich*), obchodník a majitel domu na Král. Vinohradech, jako maličký hošíček hrával již na kůře sekund na housle. Pechanec ho však od varhan neviděl, proto šel hledat, kdo to hraje a naleznuv maličkého Karlíčka, měl k němu potom zvláštní chvalořeč, že se dobře držel, a při tomto uměleckém uznání ukázal se býti také mecenášem, neboť malého houslistu obdaroval za to stříbrným desetníkem.

Večer v neděli býval Pechanec návštěvou u představeného Josefa Picha, který míval hospodu, v níž scházeli se přední sousedé a probírali •obecní a veřejné věci. Pechanec kouříval z dýmky s velkou hlavičkou a na dlouhém troubeli měl místo kostěné špičky jantarový cumlík. Rád se poveselil a posmál. Proto zejména studenti ho všelijak vyráželi, při čemž jim pomáhal brzičký učitel Prokeš, široko daleko známý šprýmař. Když se Pechanec v hospodě déle zdržel, doprovázel ho domů pod osadu chromý Vlček, vulgo Hodiš.

Když byl vyznamenán zlatým záslužným křížem a když se jednalo •o vykrášlení obce při jeho slavnostním připínání a Antonín Pich to zaslechl, ihned zašel ku představenému a řekl, že v oslavě té nechce sousedům brániti, ale že všecky slavnostní výlohy zaplatí sám. Antonín Pich byl muž nanejvýš srdečný a společenský a rád jezdil s chotí svou Barborou, věrnou svou družkou a pomocnicí do Skalice k sSteidlerovům na jiřinkové slavnosti a na bály, jsa vždy vesel. Tančilo, jedlo a pilo se a až teprve ráno jelo se v drožce nebo v saních zase k Hořičkám.

Pechanec byl také bedlivý a výborný polní hospodář a při rozsáhlé své lékařské praxi obstarával rozsáhlý svůj statek, při němž měl i les. Tudíž u něho také o kus potřebného chleba pro chudého člověka nešlo. Proto byl v celém kraji ctěn, zbožňován a vážen jako skutečný jeho dobrodinec a dobroděj.

Syna neměl Antonín Pich žádného a dcery jeho byly paní Antonie Lerchová, choť továrníka ve Kvasinách, a paní Anna Riehtrová, choť velkostatkáře v Humburku u Nového Bydžova, jejíž dobročinnost jest známá.

Antonín Pich narodil se dne 25. února 179ó a zemřel k lítosti a žalu celého kraje dne 23. března 1865, tedy ve sedmdesátém prvním roce věku svého. Na pomník dali mu nápis :