jeho chtěla ctíti. A ona odpověděla: Chtělabych to svým milým spůsobiti, žeby dozajtřka nemohl živ býti. Druhého dne když jsou ráno vstali, host poděkování hospodáři a hospodyni z té přívětivosti učiniv, vzav odpuštění, a oni jej poctivě a před vrata hradu svého provodivše, přátelsky se s ním rozžehnali, a jej od sebe pustili. Císař znamenav místo, a hor •položení dobře spatřiv, neb ten den již jasnější byl, k polední straně se obrátil. A když do Řezná přijel, s velikou radostí všeho lidu přijat. I sjeli jsou se k němu mnohá Knížata, aby jej jako ztraceného vítali, a jeho se navrácení radovali. A on poděkování jim učiniv, po několika dnech požádal jich, aby s ním na vojnu jeli, že on chce jednoho hradu dobývati: Kteříž bez meškání tak učinili. I rozkázal císař mnoho seker nabrati. A když se lid sjel u Řezná, sám císař toho lidu vůdci byl. A když lid ten byl přiveden až na to místo, kdež žádných cest nebylo, kázal císař dříví veliké potínati, a tak cestu klestiti, až k tomu hradu. Když jsou se pak u toho hradu položili, ptali jsou se knížata císaře, kdoby tu byl na tom hradě jeho nepřítel. A on jim odpověděl: Tu máte mého bezděčného zetě, s mou mně neposlušnou a nepoddanou dcerou. Hrabě uslyšav hřmot, běžel nad most, a ptal se, coby to bylo. Povědíno jemu: že císař Jindřich, kterýž nedávno byl u tebe na tomto hradě, kteréhož jsi ty pro dlouhost brady nepoznal, když jest s tebou tvůj chléb jedl, tobě i své dceři rozkázal na hrdlo odpovědi ti. Odpověděl hrabě, že se chce brániti, ale neměl čím, neb všecky kuše zetlely, a tětivy shnily, a z čehoby jiné udělal, neměl, kamením toliko brániti se počal. Elenka rychle na zábradla nad most běžavší, vysokým hlasem volati počala, řkouci: Vězte to všickni, že já po svém milém pánu hraběti živa býti nechci, nezabili mne kdo jiný, chci se sama zabiti. Knížata počali se před císařem za ně přimlouvati, aby jim ráčil dáti milost, tak dlouho prosba trvala, až císař (neb sám také frejíř byl) zaplakal, a řka: O milosti, jak máš mnoho rozliěnýeh příhod. Tu příměří učiněno, smlouva hraběti oznámena. Hrabě a Elenka spustivše most, předstoupili před císaře, a padše na své tváři, milosti prosili. Císař jako pán milostivý, všecku vinu jim odpustil, a hned, aby s ním jeli do Rezna, rozkázal. A oni vzavše své poklady, kteréž měli před síní zakopané, zdvihli jsou most, a hrad po sobě (vyšedše ven) zavřeli, s císařem a s knížaty obrátili se k Bavorům. A to se dalo léta devětistého třicátého. A tak ten hrad pustý byl zůstaven sedmdesáte devět let, a jej kníže Oldřich divným způsobem též zbloudivše nalezl, kteroužto hystorii teď tuto položenou přečta, budeš moci vyrozuměti, odkud ten zámek Přimda, na kterémž toto hrabě s Elenkou přebývaje, jméno své vzal.

Léta Páně tisícího devátého Kníže Oldřich času letního vypravil se na lov do dalekých lesův, neb on té kratochvíle velmi pilen byl. Jeden z vládyk velmi bohatý, uvedl jest kníže na svůj hrad, kterýž slul Drštka, a odtud častokrát na lov jezdili. I přihodilo se dne jednoho, že kníže po zvířeti se žena, od svých služebníkův v lese raním jitrem se odrazil, tak že v něm i zabloudil, i vyjel na jeden vrch, pilně hleděl, zdaliby kde mohl jakou ves uhlédati, i nemoha pro vysoké a husté dříví nic spatřiti, svůj