kůň přivázal, vlezl na jedno vysoké dřevo smrkové, a na něm jsa pilné se počal ohledati, až uzřel jeden hrad na vysoké hoře postavený, upa-matovav se, a položení jeho sobě dobře znamenal, vsed na svůj kůň, rychle k němu pospíšil: ale však že všudy okolo něho hustí lesové byli, opět ssedl s koně a přivázav jej, mečem cestu sobě klestil, a když bylo blízko od hradu, počal vysokým hlasem volatí, ale žádný se jemu neozval, a on vzav jednu velikou ostrev, a přistaviv ji, lezl po ní až k jednomu sklepovému oknu, a tudy vsel do toho hradu, hned nejprve šel k bráně i nalezl tu zdvižený most, potom šel do sklepův, a sudův vína mnoho tam uhlédal, zbroje, a roucha zetlelého tu také mnoho nalezl, ohledav to všecko, zase se týmž oknem spustil, a navrátiv se k tomu místu, s kteréhož spatřil ten hrad po paměti, k straně východní jel, a tak času večerního k svým na hrad Drštku se navrátil, kteříž ač málo před tím pro nepřítomnost knížete smutni byli, vidouce jej z toho se všickni radovali. Kníže posadiv se za stůl počal večeřeti, a tu ptal se Vepřka držitele hradu Drštky, vědělliby co o jakém pustém hradu. A on odpověděl: že neví, aniž jest kdy od koho slyšel, aby tu v těch lesích a pustinách jaký měl hrad býti. A kníže hned tu přede všemi všecku svou příhodu pořád vypravoval, tomu se všickni divili. Jsa tu z přístojících jeho služebníkův jeden jménem Přim, nízko se poklonil, mnohými budoucími knížeti svému službami se zakazuje, jeho za ten hrad prosil.

Oldřich jako pán štědrý, svého služebníka nechtě voslyšeti, jemu jej darem dal. A od toho služebníka knížecího tomu hradu jméno dáno Přim, a potom Přimda. Kdoby pak ten hrad stavěti dal, máš napřed oznámeno, že Albrecht hrabě z Aledemburku, pro svou nejmilejší Elenku.

Historia o jednom hraběti, a císařové, kterak to hrabě k své vůli namlouvala, a když ho namluviti nemohla, o hrdlo jej připravila, a potom také i sama o své přišla.

Byl jeden císař, jménem Otta, jakž se o něm vypisuje, že byl pán nábožný a spravedlivý. V jeho nepřítomnosti jeho manželka hleděla si nakloniti hraběte a nepochodivši u věrného tohoto sluhy císařova, po návratu chotě císaře pomluvila hraběte a obžalovala. Z toho se císař velmi rozhněval, a jej jíti, a i hned bezevšeho slyšení stíti rozkázal: toliko jemu ta milost učiněna, aby mohl s svou manželku volně a tajně rozmluviti. I oznámil hrabě své manželce všecko v pravdě, jak to se jest stalo, a jak se jemu to bez viny přihodilo, a že tím nic vinen není: a při tom jí žádal, aby pro jeho manželské víry zachování, když on konec života vezme, aby jeho smrt a nevinu vedle práva horkým železem zpravila. Po malém pak času kázal císař jmenovitý den provolati, že chce sám na soudě seděti, sirotky a vdovy slyšeti. Na ten den přišla také vdova, manželka někdy hraběte předpověděného, k soudu, a tajně pod pláštěm hlavu manžela svého přinesla, i optala se císaře, a řkouci: Co za právo jest, aneb jaké smrti hoden jest ten: Kterýby člověka spravedlivého a nevinného beze vší příčiny smrti zabil? Odpověděl císař: Má jemu hlavu šfata býti. A ona řekla: Císaři, tys' ten, jesto's mého milého manžela ne-